Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 7

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  hudební analýza
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Haasův Šarlatán : tragikomedie o starých komediantech, moderních individualistech a podivných dvojnících

100%
Čurda M.
Hudební věda (Musicology)
|
2018
|
vol. 55
|
issue 3-4
391-427
XX
Pavel Haas’s opera Charlatan (composed between 1934 and 1937 and premiered in 1938) has recently been interpreted by the American musicologist Michael Beckerman as a “premonition” of the Holocaust. The present study aims to provide a complementary view of the opera, based on a thorough scrutiny of its literary (rather than historical) context; it explores the complex intertextual network of literary sources on which the opera draws, including Josef Winckler’s novel Doctor Eisenbart, various historical forms of fairground theatre (including commedia dell’arte), and the archetypal figures of Faust, Don Juan, and Don Quixote.
2
Content available remote

Karel Janeček’s concept of music theory teaching

75%
Hons M., Vomáčka I.
Hudební věda (Musicology)
|
2019
|
vol. 56
|
issue 3
246-292
EN
Karel Janeček (1903–1974) was a key figure in the process of laying down the foundations of Czech modern music theory. Apart from his contribution as a scholar and a composer, he entered the history of Czech music as the originator of a new concept of university-level music theory teaching, setting up a framework whose essence has continued to serve as a model to this day. After a brief period of teaching at the Prague Conservatory, he spent the following three decades of his career at the Academy of Performing Arts in Prague (AMU), where he was head of the Department of Music Theory. It was also there that he initiated the publication of an edited volume of scholarly texts by various authors entitled Živá hudba (Living Music), containing theoretical and musicological contributions by members of his department as well as other AMU teachers. The volume’s concept took shape under Janeček’s editorial supervision, and its contents included several relevant texts penned by himself. His work as a teacher of players, conductors, music directors and, most notably, composers, served Janeček as an empirical testing ground for the premises, concepts and systemic principles he came to formulate in his major books and essays. Viewed from the historical perspective, his most significant books include Základy moderní harmonie (Modern Harmony, 1965), Hudební formy (Music Forms, 1955), and Tektonika – nauka o stavbě skladeb (Tectonics: A Theory of the Structure of Compositions, 1968). Beyond that, he was the author of innovative treatises on melodics (Melodika, 1956), an analytical method of teaching harmony (Harmonie rozborem, 1963), and compositional work in the field of Classical harmony (Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie, 1973). Janeček’s teaching commitments at AMU were centered around two theoretical courses whose concepts he drew up and put into practice: namely, Theory of Composition, and Composition Analysis Seminar which was later renamed to Study of Compositions. Both courses were intended primarily for students of composition and conducting, i.e., fields whose study presupposes a higher level of theoretical background. With the passage of time, as Janeček brought out his essential theoretical writings, his theory of composition came to serve as the obligatory supplement to all disciplines of music theory. It was focused on three areas: (a) modern harmony, (b) melodics, and (c) tectonics. Janeček centered the methodology of teaching these disciplines around the synthesis of two primary methods: compositional, and analytical. The ultimate stage of analytical work was represented by activated analysis, an approach he applied most notably in his analysis of the chamber output of Bedřich Smetana (Smetanova komorní tvorba, 1978).
CS
Karel Janeček (1903–1974) je zakladatelskou osobností české moderní hudební teorie. Kromě vědecké a skladatelské činnosti se do dějin české hudby zapsal jako tvůrce nové koncepce vysokoškolské hudebně teoretické výuky, která ve svém základním modelu trvá dodnes. Po krátkém působení na Pražské konzervatoři rozvíjel svou činnost po třicet let na Akademii múzických umění v Praze ve funkci vedoucího katedry hudební teorie. Zde se také zasloužil o vznik sborníku s názvem Živá hudba, který byl věnován teoretické a muzikologické tvorbě členů katedry a dalších pedagogů AMU. Koncepce sborníku vznikala za Janečkova redaktorského vedení a v tomto sborníku publikoval řadu významných studií. Výuka interpretů, dirigentů, režisérů a zejména skladatelů byla pro Janečka prostředkem empirického ověřování názorů, koncepcí a systematik, které uplatnil ve svých velkých spisech a studiích. Z historického pohledu patří k nejcennějším knihy Základy moderní harmonie (1965), Hudební formy (1955) a Tektonika – nauka o stavbě skladeb (1968). Kromě těchto spisů byl autorem prvního pojednání o melodice (Melodika, 1956), analytické výuce harmonie (Harmonie rozborem, 1963) a skladatelské práci v oblasti klasické harmonie (Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie, 1973). Janečkovou hlavní pedagogickou náplní na AMU se staly dva teoretické předměty, jejichž koncepci vymyslel a realizoval: nauka o skladbě a seminář rozboru skladeb, později označovaný jako studium skladeb. Oba předměty byly koncipovány především pro studenty skladby a dirigování, tedy obory, u nichž se předpokládala vyšší úroveň teoretického rozhledu. Nauka o skladbě se postupem doby, jak vznikaly jeho zásadní teoretické spisy, stala nadstavbou hudebně teoretických disciplin a byla zaměřena na tři oblasti: (a) moderní harmonii, (b) melodiku a (c) tektoniku. Metodiku výuky těchto předmětů Janeček založil na syntéze dvou základních metod – kompoziční a analytické. Vrchol analytické činnosti představovala tzv. aktivizovaná analýza, kterou uplatnil zejména v rozboru komorní tvorby Bedřicha Smetany (Smetanova komorní tvorba, 1978).
3
Content available remote

Edvard Grieg's Symphonic Dances : The Symphonism of the "Drawing and Colour"

63%
Urniežius R.
Hudební věda (Musicology)
|
2017
|
vol. 54
|
issue 3
289-318
EN
The Symphonic Dances, Op. 64 by Edvard Grieg is his last and the most mature large-scale creation for orchestra in which many of composer’s creative principles are generalized. This composition is based on the folk themes which are developed in much greater scale than in other Grieg’s creations of similar type. In this article such characteristics of the Symphonic Dances as the general structure of the cycle and its separate movements, thematic material and its development are discussed, however the main attention is paid to the orchestration. The importance of orchestration in the Symphonic Dances is undoubtedly exceptional among all Grieg’s creations for orchestra regarding its role in the local as well as in form-shaping dimensions of the work.
CS
Studie Rytise Urniežiuse je věnována Symfonickým tancům, op. 64, které jsou posledním a nejvyzrálejším symfonickým dílem hudebního skladatele Edvarda Hagerupa Griega (1843-1907). Inspiračním zdrojem čtyřdílného cyklu jsou norské lidévé písně. Autor se zaměřuje jak na konkrétní hudební východiska v podobě sbírky lidové hudby od Ludviga Mathiase Lindemana (1812-1887) a analyticky rozebírá skladatelům kompoziční přístup v jednotlivých symfonických tancích.
4
Content available remote

Akordické paralelismy a jejich funkce v Ostrčilově opeře Poupě

63%
Zapletal M.
Hudební věda (Musicology)
|
2015
|
vol. 52
|
issue 3-4
365-394
XX
Studie Miloše Zapletala se zabývá hudebně-analytickým rozborem funkce akordických paralelismů v opeře Poupě od hudebního skladatele Otakara Ostrčila.
5
Content available remote

Hudební typologie tanečních nápěvů českých lidových písní (na příkladu Erbenovy sbírky)

63%
Vejvoda Z.
Hudební věda (Musicology)
|
2017
|
vol. 54
|
issue 3
319-362
EN
This study presents a proposed dance-music typology of Czech folksong melodies on the basis of the structural analysis of the musical material in Nápěvy prostonárodních písní českých (Melodies of Czech Folk Songs, 1862) by Karel Jaromír Erben, taking into consideration earlier studies on songs and instrumental melodies from Czech collections of the nineteenth and twentieth centuries. It presents the results of comprehensive musical analysis of Erben’s notations with respect to melody and rhythm, musical form, meter, tempo, text structure, and declamation.
CS
Studie Zdeňka Vejvody je věnována české lidové taneční hudbě. Autor se zaměřuje na strukturální analýzu hudebního materiálu ve sbírce " Nápěvy prostonárodních písní českých", kterou v roce 1862 publikoval Karel Jaromír Erben. Analyticky se zabývá způsobem Erbenovy notace ve vztahu k melodii a rytmu, hudební formě, metru, tempu, textové struktuře a deklamaci.
6
Content available remote

Changing Identities of Songs by Petrus Wilhelmi de Grudencz

63%
Gancarczyk P.
Hudební věda (Musicology)
|
2017
|
vol. 54
|
issue 1
5-24
XX
Studie Pawła Gancarczyka se zabývá analýzou dvou písní Petra Wilhelmi de Grudencz (1392 - po 1452) "Prelustri elucencia" a "Probleumata enigmatum" a předkládá rovněž nová pramenná zjištění. Autor tím zásadně upravuje chronologii pramenů, kterou již dříve navrhl hudební vědec Jaromír Černý.
7
Content available remote

Hudba a význam. Sémioticky a hermeneuticky orientované metodologické přístupy v anglo-americké muzikologii posledních desetiletí

32%
Čurda M.
Hudební věda (Musicology)
|
2023
|
vol. 60
|
issue 3
323-375
EN
This study offers a selective overview of the most important methodological approaches and theoretical concepts relevant to the study of musical meaning which have emerged in the Anglo-American musicological tradition since the 1990s. It takes as its starting point the work of Lawrence Kramer, which represents the conceptual underpinnings of New Musicology, and continues with Michael Klein’s study of musical intertextuality, which helps to further illustrate the implications of post-modern philosophy for the hermeneutical interpretation of music. A significant portion of the text is dedicated to Robert Hatten’s work on markedness, correlation, gestures, topics, and tropes. The discussion of the topic theory also covers the contributions made by Raymond Monelle, Danuta Mirka, and others. The overview continues with Esti Sheinberg’s theory of musical incongruities and her typology of modes of semantic ambiguity, including irony, satire, parody, and the grotesque. To complement the traditional text-based approach to musical meaning, this overview also considers meanings communicated through the movements of the human body, referencing Nicholas Cook’s thoughts on embodied cognition and Robert Hatten’s approach to interpreting musical gestures encoded in a musical text. Attention is also paid to the line of thinking leading from Edward T. Cone’s ideas on the presence of different voices and personae in seemingly singular musical works, through Fred Maus’s conception of music in terms of dramatic interaction of musical agents, to Hatten’s theory of virtual agency. This is followed by the summary of Byron Almén’s theory of musical narrative, i.e. the capacity of music to articulate a trajectory leading from one state to another, propelled by the dynamic forces of conflict and resolution. Subsequent chapters discuss the relevance of recent approaches to the study of musical form (William Caplin, James Hepokoski, Warren Darcy) and the possibilities/limits of musical narrative in music since 1900, in which the conventional principles of syntax (tonality, form, motivic/thematic structure) are often questioned. In the closing section, the author returns to Kramer’s ideas, takes a stance with regard to the opposition of semiotic and hermeneutic approaches, and discusses ethical issues associated with the act of interpretation (and misinterpretation).
CS
Tato studie nabízí přehled nejvýznamnějších metodologických přístupů a teoretických konceptů vztahujících se ke studiu hudební významovosti, které se objevily v anglo-americké muzikologické tradici od devadesátých let minulého století. Výchozím bodem je dílo Lawrence Kramera, které reprezentuje ideová východiska tzv. Nové muzikologie, a pokračuje studií Michaela Kleina o hudební intertextualitě, která osvětluje některé další implikace postmoderního myšlení pro hermeneutickou interpretaci hudby. Podstatná část stati je věnována dílu Roberta Hattena, tedy konceptům jako příznakovost (markedness), korelace (correlation), hudební topoi (topics) a tropy (tropes). V diskusi o teorii hudebních topoi je rovněž zohledněn přínos autorů jako Raymond Monelle, Danuta Mirka aj. Navazuje výklad o modech významové nejednoznačnosti (semantic ambiguity), tedy o hudební manifestaci principů ironie, satiry, parodie a grotesky, jak je popisuje Esti Sheinberg. Kromě významů obsažených v (hudebním) textu je pozornost věnována též významům komunikovaným skrze pohyby lidského těla. Obecnou charakteristiku pojmu „vtělené kognice“ (embodied cognition) nabízí Nicholas Cook; možnosti studia významu expresivních gest zakódovaných v hudebním textu systematicky demonstruje Hatten. Opomenuta není též pozoruhodná myšlenková linie vedoucí od úvah o přítomnosti různých hlasů či „person“ v hudbě (Edward T. Cone) přes pojetí hudby jako dramatické interakce různých hudebních agentů (Fred Maus) po Hattenovu sofistikovanou teorii virtuální agence (virtual agency). Následuje kapitola představující teorii hudební narativity (Byron Almén), tj. schopnost hudby vyjádřit dějovou trajektorii směřující z počátečního do koncového stavu na základě dynamiky konfliktu a rozuzlení. V této souvislosti je diskutována relevance novodobých přístupů ke studiu hudební formy (William Caplin, James Hepokoski a Warren Darcy) a otázka možností a limitů hudební narativity v hudbě po roce 1900, v níž jsou často zpochybňovány konvenční syntaktické principy (tonalita, forma, motivicko-tematická práce apod.). V závěru se autor vrací k tezím Lawrence Kramera, zaujímá vlastní stanovisko k opozici sémiotických a hermeneutických přístupů a akcentuje etické problémy související s aktem interpretace (a desinterpretace).
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.