Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: humanismus a hudba

Sort By:

Limit search:

Georgius Handschius and music : notes on the role of music in the life of the humanist scholar

100%

Pacala F., Vomáčka I.

Hudební věda (Musicology)

2019

vol. 56

issue 3

293-317

As one of the seven liberal arts, musica was an essential, organic element of the erudition of a Humanist scholar. An educated person living in that era was likely to apply his scholarly skills either in the living practice of singing, or in equal measure, in his own literary output, whether in prose or versified. Georgius Handschius, a Humanist scholar hailing from Česká Lípa, northern Bohemia, was a notable member of this learned community. Handschius stands out as a figure of particular interest to scholarly studies in the field of music history. The scion of a Protestant background, he obtained his education, apart from Charles University, also at the Latin school in Goldberg, Silesia, and later on took up medical studies in Italy. Though in his subsequent professional career he established himself primarily as a physician and his writings therefore belong chiefly in this field, he did likewise produce a body of poetic texts with a significant number of musical allusions. These are present in his collections of Farragines dedicated to Jan Hodějovský z Hodějova, as well as in his manuscript collection of verse, ΡΑΠΣΩΔΗΑΙ sive Epigrammata Georgii Handscii Lippensis, which is currently deposited along with his other posthumous papers at the Österreichische Nationalbibliothek (sign. Cod. 9821). Analysis of Handschius’ verse has revealed his affinity for music from an early age. It is documented by his poems dedicated to priest and composer Balthasar Resinarius, with whose work Handschius was well acquainted. His poems dating from the time of his Prague studies duly reflect his fairly thorough knowledge of musici, as well as his close contacts with Humanists whose lives were likewise associated with music. Apart from poems relating to music, Handschius’ output also contains a polemic in verse accompanied by melody, harking back to his German-language background. Nor did music cease to feature in Handschius’ output at its peak, during the time he spent in the service of Andreas Mattioli, personal physician to Ferdinand II of Tyrol, a period when he moved in the circles around Prague Castle. This is illustrated by his dedication of an epithalamion to an Italian member of the court orchestra of the Elector of Saxony, an eloquent example of the broad scope of relations between 16th century musicians and scholars.

Musica jako jedno ze svobodných umění tvoří neodmyslitelný základ erudice humanistického učence. Vzdělanec takové vzdělání mohl využít jak při praktickém zpěvu hudby, tak také ve své literární tvorbě – buď v prozaických, nebo poetických textech. Do tohoto okruhu neodmyslitelně patří také Georgius Handschius, humanista pocházející z České Lípy. Handschius je pro výzkum v oblasti hudební historiografie osobností velmi jedinečnou. Pocházel z protestantského prostředí a kromě Karlovy univerzity studoval také na latinské škole ve slezském Goldbergu, později se vzdělával také na lékařských studiích v Itálii. Jeho poetická tvorba vykazuje značné množství hudebních aluzí, přestože se primárně etabloval jako lékař a jeho spisy se z větší části zabývají lékařskou tematikou. Hudební tematika se objevuje ve sbírkách Farragines věnovaných Janovi Hodějovskému z Hodějova, stejně jako v Handschiově rukopisné sbírce básní ΡΑΠΣΩΔΗΑΙ sive Epigrammata Georgii Handscii Lippensis, která je společně s jeho pozůstalostí uložena ve Vídni v Österreichische Nationalbibliothek (sign. Cod. 9821). Samotné analýzy jeho básní odhalily autorův vztah k hudbě již v mladém věku. Lze jej vidět v básních věnovaných tehdejšímu knězi a skladateli Balthasaru Resinariovi, jehož dílo Handschius znal. Básně z období pražských studií dále poukazují na jeho hlubší znalost musici, jakož i na bližší kontakty s humanisty, jejichž život byl taktéž spojen právě s hudbou. V Handschiově díle kromě básní odkazujících na hudbu najdeme také polemickou báseň doprovázenou hudebním nápěvem odkazujícím na německé prostředí, z něhož pocházel. Jeho vrcholná tvorba, která se také neobešla bez spojení s hudbou, spadá do období, kdy se ve službách Pietra Andrea Mattioliho, osobního lékaře Ferdinanda II. Tyrolského, pohyboval v kruzích Pražského hradu. Ilustruje to věnování epithalamionu italskému hudebníkovi z kapely saského kurfiřta, které patří k jednomu z výborných příkladů šíře vztahů hudebníků a vzdělanců 16. století.

Amicus immusicus : a study on the tradition of the idea of Jan Campanus as a composer

84%

Vaculínová M., Daněk P.

Hudební věda (Musicology)

2019

vol. 56

issue 2

165-185

In their day, the Latin poetic paraphrases of the psalms by Jan Campanus Vodňanský, a poet and professor at the University of Prague, were among his best known and most published works. In Prague in 1611, the printer Jonata Bohutský issued the first volume of Vodňanský’s odes. A second volume followed two years later containing songs for feast days and Sundays throughout the year, then in 1616 the third volume appeared, a paraphrase of the Song of Songs. The popular title was soon printed abroad as well: the first volume was already printed in 1613 by Johann Schönfeld in Amberg. All three originally published books were united into a single volume and were published in Frankfurt am Main in 1618 in what is now the best known edition, which also had musical notation at the end of the volume. On the basis of that edition, Campanus was long regarded as the composer, and to this day the compositions from the Frankfurt edition are given under his name at concerts, on recordings, and on the internet. There is, however, a recently discovered complete edition, Odarum sacrarum libri duo, printed by Schönfeld in Amberg (1618), which confirms that doubts over Campanus’s authorship of the melodies were well founded. The foreword to the Amberg edition differs greatly from the previously known ones, and its content gives us a more exact idea of Campanus as a poet and tells us more about how his odes actually came to be set to music, because in it, Campanus says: “My advisor wanted Czech melodies added as well, meaning (as he himself explained) sweet melodies; I hoped to obtain such melodies easily from Jan Strejc and Pavel Spongopoeus, composers of practical music; both, however, were busy with activities on the Kutná Hora town council and elsewhere, so they were unable to help. For this reason, I added melodies that the Kouřim school administrator Tobiáš Adalbert had already sent.” Campanus’s foreword implies that the musical settings printed in the Frankfurt edition amounted to a collection of music by various composers and of various origins, which Tobiáš Adalbert had compiled. The discovery that Jan Campanus did not compose the melodies is no loss for Czech musical culture, nor does it call into question his exceptional literary quality and importance. There naturally remains the question of where Tobiáš Adalbert got the melodies. They were probably a selection of anonymous compositions in circulation in Bohemia for use for teaching metre, singing, and composition.

Latinské přebásnění žalmů patřilo ve své době k nejvydávanějším dílům Jana Campana Vodňanského, básníka a profesora pražské univerzity. Tiskem vyšel první díl jeho ód v Praze roku 1611 u tiskaře Jonaty Bohutského. O dva roky později následoval díl druhý, v němž jsou písně na dny sváteční a nedělní po celý rok, a roku 1616 díl třetí, parafráze na Píseň písní. Populární titul byl brzy vytištěn i v zahraničí: první díl vyšel už roku 1613 v tiskárně v Ambergu u Johanna Schönfelda. Všechny tři původně vydávané knihy byly sjednoceny do jednoho svazku a vydány ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1618 v dnes nejznámějším vydání, doprovázeném v závěru svazku také notací. Na základě tohoto vydání byl Campanus dlouho považován i za hudebního skladatele a dodnes se skladby z frankfurtského vydání uvádějí na koncertech, nahrávkách či internetu pod jeho jménem. Nedávno objevené souborné vydání Odarum sacrarum libri duo, realizované tiskařem Schönfeldem v Ambergu (1618), však potvrzuje pochybnosti o Campanově autorství nápěvů. Předmluva v amberském vydání se od předchozích výrazně liší a svým obsahem přispívá k zpřesnění našich představ o Campanovi jako básníku i o tom, jak to vlastně bylo se zhudebněním jeho ód, neboť v ní Campanus uvádí: „Můj poradce chtěl, aby byly přidány také nápěvy české, to jest sladké; doufal jsem, že takové snadno získám od pánů Jana Strejce a Pavla Spongopoea, skladatelů praktické hudby; ale oba byli vytíženi svou činností v kutnohorské městské radě a nemohli mi pomoci. Proto jsem připojil ty, které mi už předtím poslal kouřimský školní správce Tobiáš Adalbert“. Z Campanovy předmluvy plyne, že se v případě nabízených zhudebnění otištěných ve frankfurtském vydání, jedná o souhrn skladeb různých autorů a různého původu, které shromáždil Tobiáš Adalbert. Zjištění, že Campanus nebyl autorem nápěvů, není ztrátou pro českou hudební kulturu. Nezpochybňuje to ani jeho literární kvality a význam. Je samozřejmě otázkou, odkud získal Tobiáš Adalbert použité nápěvy. Nejspíše se jednalo o výběr z anonymní tvorby, která kolovala v Čechách pro potřeby výuky meter, zpěvu a kompozice.

Refine search results

2 Hudební věda (Musicology)

2 2019

1 Daněk P.

1 Pacala F.

1 Vaculínová M.

1 Vomáčka I.

Search results

Georgius Handschius and music : notes on the role of music in the life of the humanist scholar

Amicus immusicus : a study on the tradition of the idea of Jan Campanus as a composer