Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 9

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  marxismus
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

"Není možno se vzdát svobody myšlení" : Vincenc Kramář a marxismus 1945-1960

100%
Bartlová M.
Umění (Art)
|
2018
|
vol. 66
|
issue 4
246-263
EN
Vincenc Kramář was an important figure in Czech art history and museum management in the period between the two World Wars. Until now, however, systematic attention has not been focussed on his activity in the post-war era. Although already aged seventy in 1947, he continued for a further thirteen years to be an important figure of Czech cultural policy. This study is based on the critical reading of Kramář’s published and also unpublished texts and confronts them with his activities in the same period of time in the context of professional and institutional history, to the extent to which they can be substantiated on the basis of archive documents. The aim was to ascertain what strategies were used by this important representative of the pre-war cultural elite to cope with the new political situation, bearing in mind that I do not consider the simplified polarity of submission and resistance to be suitable and helpful for the acquisition of deeper knowledge. The main personalities with whom the thinking and activity of Kramář are compared are Jaromír Neumann in the generation of the young Stalinists and Karel Teige in the generation of the Czech leftist avantgarde, which was suppressed by force. It is becoming apparent that he was the only acknowledged art historian in our country to consider, at the end of the forties and during the fifties, an original and non-dogmatic, albeit fragmentary and unsystematic, Marxist concept of the theory and history of art; he evidently followed Max Raphael. His influence spread indirectly and privately; its legacy became, in the second half of the forties and the first half of the fifties, a support for the efforts to return the Czechoslovak art and art history of the time towards a modernistic orientation and the values of the avantgarde. Kramář can also be seen as a representative of the pre-war cultural elite who remained active after the communists took power in 1948. He did not reject his pre-war position but he tried to develop it. The study also enables recognition of one of the models of the intellectual work of the time, aimed at such a form of Marxism as would be compatible with traditional local professional discourse and also intellectually satisfying.
CS
Vincenc Kramář byl významnou osobností českých dějin umění a muzejnictví v období mezi dvěma světovými válkami. Jeho působení v poválečné době se však dosud nevěnovala soustavná pozornost. Ačkoli v roce 1947 dosáhl sedmdesáti let, zůstal ještě dalších třináct let důležitou osobností české kulturní politiky. Studie vychází z kritického čtení Kramářových publikovaných i nepublikovaných textů a konfrontuje je s jeho aktivitami ve stejném časovém období v kontextu oborových a institucionálních dějin, jak jsou doložitelné na základě archivních dokumentů. Jejím cílem bylo zjistit, jaké strategie používal významný představitel předválečné kulturní elity k vyrovnání se s novou politickou situací, přitom zjednodušenou polaritu podlehnutí a odporu nepovažuji za vyhovující a přínosnou pro hlubší poznání. Hlavními osobnostmi, s nimiž je Kramářovo myšlení a působení konfrontováno, jsou Jaromír Neumann v generaci mladých stalinistů a Karel Teige v generaci násilím potlačené české levicové avantgardy. Ukazuje se, že jako jediný uznávaný historik umění u nás promýšlel koncem čtyřicátých a v padesátých letech originální a nedogmatickou, byť fragmentární a nesystematickou, marxistickou koncepci teorie a dějin umění. Navázal v ní zřejmě zejména na spisy Maxe Raphaela. Nejen že ji nezpracoval v soustavném textu, ale neuspěl ani s praktickým prosazováním jejích konkrétních kroků a opatření v kulturní politice. Jeho vliv se šířil nepřímo a neveřejně; jeho dědictvím se stala v druhé polovině padesátých a první polovině let šedesátých podpora snah o návrat tehdejšího československého umění i jeho teorie k modernistické orientaci a hodnotám avantgardy. Zároveň se Kramář ukázal jako představitel předválečné kulturní elity ze starší generace, který i po převzetí moci komunisty roce 1948 chtěl zůstat aktivní. Neodmítl svou předválečnou pozici, naopak se ji pokusil rozvinout. Studie také umožňuje poznat jeden z modelů tehdejší intelektuální práce, směřující k takové podobě marxismu, která by byla slučitelná s tradičním místním oborovým diskursem a zároveň intelektuálně uspokojivá.
2
Content available remote

Souběžná míjení : Marxismus a zlom v pojetí literární "struktury"

75%
Müller R.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2018
|
vol. 66
|
issue 2
153-181
EN
This study focuses on a particular distinctive moment in the Czech and French historyof literary thinking which took place in the latter half of the 1960s and which saw not only an encounter of Marxism and structuralism, but also a shift and radical change in the conception of literary structure. Marxist philosopher and historian Robert Kalivodapresents the development of Jan Mukařovský´s structural literary aesthetics from a Marxist and Freudian perspective ; according to him, Mukařovský´s conception matured - in association with the production and reflection of the interwar artistic avant-garde (Karel Teige) - towards a conception of aesthetic function and value as transparent anthropic principles and work of art as a dynamic ensemble of extra-aesthetic functions and values. Simultaneously, the representative of French Althusserian Marxism Pierre Macherey formulates his conception of literary output as a specific mode in the production of speech and literary structure as a space of difference, in which the ideological universalizations of the period are unconsciously presented in a critical light. Within the Czech structuralist tradition - and in harmony with its avant-garde pedigree - a parallel conception then emerges within the works of Oleg Sus and Milan Jankovič of literary structure as a structure that is unconsolidated and unconsolidatable, as the process and action of meaning, the movement of contradictions that will not have culminated in a final and completed synthesis. Analysis of the internal contexts and interrelations of these conceptions leads us to interpret them as the movement of concurrent misses - a radical change in the structure and the opening of its dialectics here has different resonances, caused by a different conception of the subject and the relationship between the work and the social structure - and also a failed meeting, whose connections have for the most part hitherto escaped the attention of literary studies and philosophy historians.
3
Content available remote

Marxismus bez marxismu : Poznámky k literární vědě a humanistické v současném Polsku

63%
Chmielewská K., Kanda R.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2017
|
vol. 65
|
issue 6
921-930
EN
Text presents in a short and synthetic way the history of Marxist literary research in Poland. The text presents both orthodox Marxism and so its later changes. The author pays particular attention to the paradoxical phenomenon of Marxism without Marx, and so Marx’s anathemas in the 1990s, when the researcher was thunderingly rejecting his achievements and benefiting from his inspiration.
CS
Stať stručným a syntetizujícím způsobem představuje dějiny literárněvědného marxismu v Polsku. Text prezentuje jak ortodoxní marxismus, tak jeho pozdější proměny. Zvláštní pozornost věnuje autorka paradoxnímu jevu marxismu bez Marxe a anatématy Marxe v devadesátých letech 20. století, kdy badatel razantně odmítá dosažené výsledky marxismu, a přitom těží z jeho inspirace.
4
Content available remote

Básník a lid :  Bedřich Václavek mezi literaturou a folklorem

63%
Grim Feinberg J.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2017
|
vol. 65
|
issue 6
823-845
EN
This study attempts to reconstruct key elements in the thought of literary critic and folklorist Bedřich Václavek. Václavek is generally recognized as a prominent figure in interwar literary development and as a researcher who examined genres of popular tradition that had previously eluded scholarly attention. Yet his thought is not well known as a synthetic whole. The reception of his work is divided into two separate fields, and interpreters have paid little attention to the importance of his folkloristic work on his understanding of literature, and to the importance of his literary theory on his understanding of folklore. Václavek’s work as a whole remains little known. Nevertheless, Václavek dealt with parallel issues in his two main fields, elaborating complementary conceptual frameworks, each of which contributed to the originality of the other. If we view Václavek only as a literary critic, we may see him as a figure who voiced and confronted crucial challenges of his times, but who does not particularly stand out from among the many other critics of his day who made similar attempts to bridge the experimental literary ambitions of the avant-garde and the social objectives of those political movements that the avant-garde most frequently embraced. And if we view Václavek only as a folklorist, we may see him as a careful scholar who contributed to the development of his discipline, but who did not go beyond its boundaries to lay out the more general social importance of this work. It is only when we look at Václavek’s work in its entirety that we perceive the conceptual innovation he brought to literary criticism from folklore studies, as well as the social importance acquired by folklore studies when it is connected to the overall aesthetic expression of the people in society. What emerges from a synthetic reconstruction of Václavek’s thought is his systematic attempt to explain the concept of "people" and its role in aesthetic development, both in the literary sphere and in the sphere of oral tradition - and (perhaps even more importantly for Václavek) in the space between the written and the spoken word, where literature and folklore meet and general “culture” emerges from this fusion.
CS
Studie usiluje o rekonstrukci klíčových momentů myšlení literárního kritika a folkloristy Bedřicha Václavka (1898–1943). Václavek je obecně uznáván jako významná osoba meziválečného literárního vývoje a rovněž jako badatel, který zkoumal žánry lidové kultury, jež dříve unikaly vědecké pozornosti. Jeho myšlení však není intepretováno jako syntetický celek. Přítomná studie usiluje o vnímání jeho díla v jeho celistvosti. Pouze tal se plně vyjevuje originalita Václavkova příspěvku k estetické teorii, resp. k obecné sociální sémiotice. Podle autorova soudu se Václavek stává zajímavějším marxistou ve chvíli, když je jeho marxistická práce nepřímo doplňována jeho svéráznou teorií lidové tradice; a stává se zajímavějším folkloristou tehdy, když bereme v úvahu politicko-kritický význam jeho výzkumu folkloru. Navrhuje vnímat toto dílo jako na snahu o vnímání písemnictví a lidové tradice coby dvou stránek jediného sociálně-estetického procesu.
5
Content available remote

Naše živá i mrtvá minulost po padesáti letech : (Imprese nad osmi eseji z roku 1967)

51%
Čornej P.
Český časopis historický (The Czech Historical Review)
|
2018
|
vol. 116
|
issue 2
402-425
EN
This study was written for the occasion of the fiftieth anniversary of the publication of Naše živá i mrtvá minulost/Our Living and Dead Past (Praha, Svoboda 1968), which was instigated by then leading historian František Graus, and in which eight key essays on core problems of Czech history were published, mainly written by younger talented researchers. The study combines a reader witness approach and an analysis of the wider context of the book’s publication which in many regards (its criticism of dogmatic Marxism and its erosion of the traditional picture of Czech history) is one of Czech historiography’s milestones. It characterises and assesses all eight papers (with particular focus on Graus’s introductory essay), looks at its reception at the time, which was not wholly positive, and endeavours to answer the question of whether the team of authors’ work fulfilled the tasks it had set itself.
6
Content available remote

Subjekty a fragmenty : K teoretizaci a interpretaci literárního postmodernismu

51%
Kanda R.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2017
|
vol. 65
|
issue 6
877-901
EN
This study deals with a conception of postmodernism that is based on the ideas of the American Marxist theorist Frederic Jameson. The first, theoretically-based section does not define literary postmodernism as a particular style, but as a cultural landmark, basically associated with the broader socio-economic, epistemic and ideological context. The basis of postmodern epistemology, which critically opposes the epistemology of modernism comprises a critique of the Carthesian subject and the concept of reality as a whole. This critique results in the problematization of the subject as an autonomous entity and the fragmentation of reality. My study asserts that the ideological function of this postmodern critique also works to delegitimize all ''totalitarianizing'' tendencies, while legitimizing a particular kind of cultural reproduction. The second part of the study focuses on interpreting prose works by Emil Hakl (Skutečná událost, An Actual Event, 2013) and Václav Kahuda (Vítr, tma, přítomnost, Wind, Darkness, Presence, 2014), which I believe artistically portrays the consequences of conceptualizing the subject and reality that are typical of postmodern culture. The fragmentation of reality, the self-alienation of the subject and the collapse of historicity in Hakl's prose does not allow for the creation of a space in which radical acts are possible. Václav Kahuda's prose is a fragmentation of reality, and the loss of the essence of the subject is overcome by the construction of a paranoid universe and a shift towards a monistic view of an all-pervasive transcendental principle.
CS
Studie pracuje s pojmem postmodernismu, který vychází z koncepce amerického marxistického teoretika Fredrika Jamesona. V první, teoreticky založené části není literární postmodernismus definován jako určitý styl, nýbrž jako kulturní dominanta, jejíž povaha souvisí s širším socioekonomickým, epistemickým a ideologickým kontextem. Podstatou postmoderní epistemologie, která se kriticky vymezuje proti epistemologie moderny, je kritiky karteziánského subjektu a pojetí reality jako celku. Důsledkem této kritiky je problematizace subjektu jako autonomní entity a fragmentace reality. Ve studii tvrdím, že uvedená postmoderní kritika působí zároveň svou ideologickou funkcí jako delegitimizace všech „totalizujících“ tendencí a zároveň legitimizace určité typu kulturní reprodukce. Druhá část studie je zaměřena na interpretaci próz Emila Hakla Skutečná událost (2013) a Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost (2014), v nichž jsou podle mého názoru umělecky zachyceny důsledky konceptualizace subjektu a reality, typické pro postmoderní kulturu. Fragmentace reality, sebeodcizení subjektu a zhroucení historicity v Haklově próze znemožňuje vytvoření prostoru, v němž je možný radikální čin. V próze Václava Kahudy je fragmentace reality a ztráta esence subjektu překonávána konstrukcí paranoidního univerza a příklonem k monistické představě všeprostupujícího transcendentního principu.
7
Content available remote

"Zaměstnání knihovníka se pro vás najde" : korespondenční výměna mezi Ladislavem Štollem a Olegem Susem

51%
Josefovičová M., Andreas P.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2018
|
vol. 66
|
issue 4
527-534
8
Content available remote

Strukturalisté dělají marxismus

51%
Kanda R.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 5
711-736
EN
The author of this study deals with the transition made by Jan Mukařovský (1891–1975) and Felix Vodička (1909–1974) from structuralism to Marxism and the forms of both theorists' postwar and post-1948 thinking. It comes out against those expository stratagems that only perceive this issue to be a result of the post-1948 "ideologization" of literary studies, or that trivialize the entire issue as an expression of "tactic-playing" at that time. The author of this study counters these expositions with the imperative of the historicization of theory, i.e. in this study Marxism is understood to be a scholarly standpoint that did not lose its legitimacy (legitimacy is defined in this study as the outcome of a historically conditioned social process, and not as a normative category), while special attention is also paid to the semantics of the term "Marxism-Leninism". In the case of Jan Mukařovský, the theoretical preconditions for acceptance of Marxism may approximately indicate the mid-1940s (1943–1945 to be precise), when the theorist first begins to deal with the issues surrounding the genesis of the work, the world view and the relationship between the individual and literary development. The assumption that literature is not a prime mover of the "noetic base" and that in this respect a more crucial element is the production process, opens up the way to a basic reevaluation of the structuralist approach and its abandonment. After 1948 Mukařovský follows the role of an individual based on the example of Božena Němcová, but he did not treat the issue systematically on a Marxist basis. After 1948 the literary historian Felix Vodička abandons the structuralist idea of a creative individual as the bearer of literary trends – and in his post-1948 studies he reflects the "will" of the individual and the social conditions for creation. This leads to a transformation in his analysis, which primarily takes account of the topical and thematic sphere to the detriment of the structural ("formal" or stylistic) elements in the work. This also leads to a transformation in the understanding of literature: the originally dominant aesthetic function is superseded by the cognitive and social-critical function. Vodička's Marxist reformulation of literary history culminates in what is known as role theory. However, this suffered from rigid teleologism, which manifested itself inter alia in the evaluation of literature from the standpoint of ex post fabricated "objectives" to be "accomplished". In spite of the theoretical limits of literary-studies Marxism as conceived by Mukařovský and Vodička, this is an example of a new formulation of literary-studies knowledge and literature.
CS
Autor studie se zabývá teoretickými předpoklady přechodu Jana Mukařovského (1891–1975) a Felixe Vodičky (1909–1974) od strukturalismu k marxismu a podobami poválečného – i poúnorového – uvažování obou teoretiků. Vymezuje se vůči těm výkladovým strategiím, které sledovanou problematiku vnímají pouze jako důsledek poúnorové „ideologizace“ literární vědy, případně celou problematiku bagatelizují jako výraz dobového „taktizování“. Proti těmto výkladům staví autor studie imperativ historizace teorie. To znamená, že ve studii je marxismus chápán jako vědecký názor, který nepostrádal svou legitimitu (legitimita je ve studii definována jako výsledek historicky podmíněného společenského procesu, nikoli jako normativní kategorie). Zvláštní pozornost je přitom věnována také sémantice pojmu „marxismus-leninismus“. V případě Jana Mukařovského lze teoretické předpoklady přijetí marxismu zaznamenat zhruba v polovině čtyřicátých let (přesně 1943–1945), kdy se teoretik začíná zabývat otázkami geneze díla, světonázoru a vztahu individua a literárního vývoje. Předpoklad, že literatura není prvotním hybatelem „noetické základny“ a že důsažnější je v tomto ohledu výrobní proces, otevírá dveře zásadnímu přehodnocení strukturalistického přístupu, resp. jeho opuštění. Po roce 1948 Mukařovský sleduje úlohu individua na příkladu Boženy Němcové, nicméně problém na marxistickém základě soustavně nepropracoval. Literární historik Felix Vodička po roce 1948 opouští strukturalistickou představu tvůrčího individua jakožto nositele literárních tendencí – ve svých poúnorových studiích zohledňuje „vůli“ individua i společenské podmínky tvorby. To vede k proměně analýzy, která si všímá především námětové a tematické oblasti na úkor strukturních („formálních“ či stylistických) prvků díla. Vede to i k proměně chápání literatury: původně dominantní estetická funkce je nahrazena funkcí poznávací a sociálněkritickou. Vodičkova marxistická reformulace literární historie vrcholí v tzv. teorii úkolů. Ta ovšem trpěla rigidním teleologismem, projevujícím se mj. tím, že docházelo k hodnocení literatury z hlediska ex post konstruovaných „cílů“, které měla „naplnit“. Navzdory teoretickým limitům literárněvědného marxismu v pojetí Mukařovského a Vodičky, jedná se o příklad nové formulace literárněvědného poznání a literatury.
9
Content available remote

K estetickému myšlení Roberta Kalivody : Kapitola z archeologie českého marxismu

45%
Kanda R.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2014
|
vol. 62
|
issue 4
527-548
EN
Using the method of archeological description and inspired by the ideas of Michel Foucault, the author of this study presents the aestethics thinking of Marxist theorist Robert Kalivoda (1923-1989). This study focuses particularly on an analysis of Kalivoda´s text „Dialektika strukturalismu a dialektika estetiky“ – „The dialectic of structuralism and the dialectic of aesthetics“, which makes up the first part of his book „Moderní duchovní skutečnost a marxismus“ – „Modern intellectual reality and Marxism“ (1968). Together with Karel Kosík and Ivan Sviták, Robert Kalivoda belonged to a generational group of Marxist philosophers who from the latter half of the 1950s endeavoured to open up Marxism to critical stimuli as well as to other non-Marxist methodologies over the course of time. Kalivoda´s aesthetic thinking developer at the crossroads of two discourses: Marxist and structuralist. Using structuralism Kalivoda criticizes the Hegelian foundation of Marxist aesthetics and the principle of „reflective reading“ – while stressing the semiotic nature of the artistic work. On the other hand Kalivoda also uses Marxism as an instrument for criticizing structuralism wherever he believes that Jan Mukařovský diverges from a radically formalistic standpoint and espouses phenomenological inspiration in an undesirable manner. Kalivoda was not attempting a historical reconstruction of the theoretical development of structuralism, but he was presenting his own interpretation of this scholalry view. Kalivoda´s efforts were motivated by the philosophical aim of destroying metaphysics and creating a post-metaphysical dialectical theory. This study attempts to set Kalivoda´s aesthetic thought in context inter alia by means of short comparisons with 1960s structuralist thinking, particularly with the ideas of Květoslav Chvatík and Milan Jankovič.
CS
Autor studie metodou archeologické deskripce, inspirované koncepcí Michela Foucaulta, přibližuje estetické myšlení marxistického teoretika Roberta Kalivody (1923−1989). Studie se soustředí zvláště na analýzu Kalivodova textu „Dialektika strukturalismu a dialektika estetiky“, který tvoří první část jeho knihy Moderní duchovní skutečnost a marxismus (1968). Kalivoda patřil spolu s Karlem Kosíkem či Ivanem Svitákem ke generační skupině marxistických filozofů, kteří od druhé poloviny 50. let usilovali o otevření marxismu kritickým podnětům a postupně také jiným, nemarxistickým metodologiím. Estetické uvažování R. Kalivody se rozvíjelo na křižovatce dvou diskurzů: marxistického a strukturalistického. Prostřednictvím strukturalismu Kalivoda kritizuje hegelovské založení marxistické estetiky a princip „odrazového čtení“ − zdůrazňuje znakovou povahu uměleckého díla. Z druhé strany marxismus slouží Kalivodovi jako nástroj kritiky strukturalismu tam, kde se podle Kalivody koncepce Jana Mukařovského odklání od radikálně formalistického hlediska a přimyká se – nežádoucím směrem − k inspiracím fenomenologickým. Kalivoda neusiloval o historickou rekonstrukci teoretického vývoje strukturalismu, nýbrž předložil vlastní interpretaci tohoto vědeckého názoru. Kalivodovo úsilí bylo neseno filozofickým záměrem destrukce metafyziky a vytvoření postmetafyzické dialektické teorie. Studie se snaží Kalivodovo estetické myšlení zařadit do kontextu mimo jiné pomocí krátkých komparací s dobovým strukturalistickým myšlením 60. let, konkrétně s pojetími Květoslava Chvatíka a Milana Jankoviče.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.