Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 9

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  metafyzika
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Metafyzické příčiny krize moderního státu

100%
Kosinka J. P.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2017
|
vol. 156
|
issue 6
538-557
EN
Pavel Holländer, with his text Soumrak moderního státu (The Twilight of Modern State) published by the Právník journal, as well as with his essay Finanční ústava aneb defenzivní konstitucionalismus současné doby (Financial Constitution, or Defensive Constitutionalism of the Present Era), started an extensive discussion to which a number of other authors contributed in addition to the main opposing voice embodied by the polemic of Jiří Přibáň with the former one, under the title of Ranní červánky globálního konstitucionalismu:O radostné právní vědě v postnacionální společnosti (The Dawn of Global Constitutionalism:On Joyful Jurisprudence in the Post-national Society). The aim of this article is a reflection of the most general causes that give rise to the individual symptoms of the crisis of modern state. The cause of the crisis is seen, in accord with the above-mentioned Holländer’s texts, in the absence of a commonly shared reason of legitimacy of power, in the absence of rationale of the status of an individual, in a substantial modification of categories of internal and external sovereignty, in the loss of functionality of the State, and in the abandonment of the arrangement principles of the legal system.However, I do not see the fundamental problem in the extinction of modern state in its national or civic form but in the erosion of several basic universal attributes of “the intrinsic morality of law” (consistency, intelligibility, stability) as defined by Lon L. Fuller, and in the absence of any united reference, identification, normative and legitimization framework, withthe absence of any united normative morality at the same time, which results in weakening the law in its own normative basis. In this sense, the “twilight” of modern state is recognized as another, final stage of the nominalistic revolution which takes place in the Western civilization from the very turn of the Middle Ages and the modern era.However, its absurd ends leading to “post-factuality” become apparent now. I come to the conclusion that the question of a transcendental basis of the legitimacy of law and morality cannot be thrown away in the 21st century, either. In general, the increasing interest in the importance of religion for the society can be observed even in Europe but, on the other hand, there is a contrary tendency of strengthening radical secularism in the West. That’s why a solution can be seen in the return to and purposive deepening and social strengthening of the most general constitutive values of Western societies, which proved to be extraordinarily useful from the historical point of view and which, if in balance, are able to guarantee both the development of the state and the authentic individual freedom. I consider the abandoning of these values and patterns of thought to be the actual cause of the crisis and/or of the threat it includes.
CS
Pavel Holländer rozpoutal svým textem Soumrak moderního státu uveřejněným na stránkách časopisu Právník, jakož i statí Finanční ústava aneb defenzivní konstitucionalismus současné doby, rozsáhlou debatu, do které kromě hlavního oponentního hlasu ve formě polemiky Jiřího Přibáně s prvně jmenovaným článkem Holländerovým pod názvem Ranní červánky globálního konstitucionalismu: O radostné právní vědě v postnacionální společnosti postupně přispělo svými pohledy hned několik dalších autorů. Cílem tohoto článku je zamyšlení nad nejobecnějšími příčinami krize moderního státu, z nichž jednotlivé její průvodní jevy vyplývají. Příčinu krize spatřuji v souladu s výše uvedenými Holländerovými texty v absenci obecně sdíleného důvodu legitimity moci, absenci zdůvodnění statusu jednotlivce, zásadní modifikaci kategorií vnitřní a vnější suverenity, ztrátě funkčnosti státu a opuštění pořádacích principů právního řádu. Zásadní problém však nevidím v zániku moderního státu v jeho nacionální nebo občanské formě, nýbrž v erozi některých základních univerzálních atributů „vnitřní morálky práva“ (nerozpornost, srozumitelnost, stabilita), jak je definoval Lon L. Fuller, a v absenci jakéhokoliv jednotného referenčního, identifikačního, normativního a legitimizačního rámce za současné absence jednotné normativní morálky, což v důsledku podlamuje právo v jeho vlastním normativním základu. V tomto smyslu je „soumrak“ moderního státu rozpoznáván jako další završující se etapa nominalistické revoluce, která v západní civilizaci probíhá již od přelomu středověku a novověku. Nyní se však již začínají ukazovat její absurdní konce ústící do „postfakticismu“. Dospívám k závěru, že otázku po transcendentálním základu legitimity práva a morálky nelze ani ve 21. století odhodit do starého železa. Lze pozorovat vzrůstající zájem o význam náboženství pro společnost, a to i v Evropě; na druhé straně však i protichůdné tendence posilování radikálního sekularismu na Západě. Řešení proto lze spatřovat v návratu a cílevědomém prohlubování a společenském upevňování nejobecnějších konstitutivních hodnot západních společností, které se historicky mimořádně osvědčily a jejichž rovnováha je schopná zaručit jak rozvoj státu, tak garanci autentické svobody jednotlivce. Opuštění těchto hodnot a myšlenkových vzorců považuji za vlastní příčinu krize, respektive hrozby v ní obsažené.
2
Content available remote

"Věčnost je to pravé opakování.": Nietzsche, Kierkegaard a jejich repetitivní věčnosti

100%
Matějčková T.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2023
|
vol. 71
|
issue 2
293-306
EN
We have found a particular, fundamental and, to this point in time, little-explored concordance between Kierkegaard and Nietzsche, essentially the two founders of modern continental philosophy. Both, that is to say, link eternity with recurrence. They also both emphasize that the will is central to this type of eternity – one must correctly want – while at the same time linking recurrence with the core of reality itself, with the core of the world. This union of eternity and recurrence is, moreover, linked in both cases with the rejection of existing metaphysics. The author of the study queries the connection between these thusly-conceived “repetitive eternities.” At the same time she makes reference to the interpretation of Friedrich Nietzsche that was put forth by Pavel Kouba, the interpreter who emphasized that the very heart of eternal return is recurrence.
CS
U dvou takřka zakladatelů moderní kontinentální filosofie nacházíme zvláštní, zásadní a dosud málo probádanou shodu. Kierkegaard i Nietzsche spojují věčnost s opakováním. Oba přitom zdůrazňují, že pro tento typ věčnosti je stěžejní vůle – člověk musí správně chtít –, ale zároveň spojují opakování se samým nitrem skutečnosti, s nitrem světa. Sepětí věčnosti a opakování se kromě toho v obou případech pojí s odmítnutím dosavadní metafyziky. Autorka studie se táže po souvislosti takto pojatých „repetitivních věčností“. Navazuje přitom na interpretaci Friedricha Nietzscheho, tak jak ji předložil Pavel Kouba. Právě tento interpret zdůraznil, že samým jádrem věčného návratu je opakování.
3
Content available remote

Předmět matematiky mezi Aristotelem a Platónem

100%
Šíma A.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 3
407-425
EN
This paper deals with the problem of the being of mathematical objects in Aristotle’s Metaphysics M 2–3. In chapter M 2 Aristotle criticizes the mathematical doctrines of Plato’s Academy and uses the term of separation (chóris) to introduce the aporia of the primary existence of mathematical objects before a physical substance. He uses the same term in Metaphysics M 3, where he introduces his own solution to the existence of mathematical objects. The goal of the paper is to compare the meanings of these terms in the context of the fifth problem of Metaphysics B 2 and answer the question of how, in Aristotle, mathematical objects can be. This solution interprets the meaning of being separately in statements and definitions of speech (logos) and being in the obvious meaning (haplos), which is different from the being of substance and other categories. The being of mathematical objects is then compared with the object of Aristotle’s first philosophy, which is achieved by the method of taking away (afairesis) from physical substances. Separation is a term used to study how some object – an object of mathematic – is in the context of Aristotle’s metaphysics, but “taking away” is the term that describes the method of achievement of the object of theoretical discipline of knowledge. (version in the text is correct)
CS
Studie se věnuje problému bytí předmětů matematiky v Aristotelově Metafyzice M 2–3. V kapitole M 2 Aristotelés kritizuje názory na matematiku u myslitelů Platónovy Akademie a používá termín „oddělování“ (chóris), aby ukázal, že předměty matematiky nemohou existovat dříve než fyzické podstaty, které by měly naopak podle platoniků být závislé na předmětech matematiky. Shodný termín „oddělování“ používá i v Metafyzice M 3, kde popisuje vlastní řešení problému bytí předmětů matematiky. Cílem článku je porovnat použití daného termínu mezi 2. a 3. kapitolou a v kontextu páté aporie uvedené v Metafyzice B 2. Dále je cílem odpovědět na otázku, jak mohou podle Aristotela být předměty matematiky. Řešení je založeno na interpretaci významu označení „bytí“ jako „odděleného“ v „řeči“ (logos) a „bytí v obvyklém smyslu“ či „prostě“ (haplos). Tyto způsoby bytí se v případě předmětů matematiky liší od bytí podstaty a dalších kategorií. Bytí předmětů matematiky je dále porovnáno s předmětem Aristotelovy „první filosofie“, jehož uchopení se dosahuje pomocí metody „odebírání“ (afairesis). „Oddělování“ je termín, který Aristotelés používá, když chce ukázat, jak nějaký předmět – předmět matematiky – je, zatímco termínem „odebírání“ popisuje metodu, s jejíž pomocí se poznání zaměřuje na konkrétní předmět v teoretických disciplínách.
DE
Die Studie widmet sich dem Problem des Seins der Gegenstände der Mathematik in Aristoteles’ Metaphysik M 2–3. In Kapitel M 2 kritisiert Aristoteles die Ansichten zur Mathematik bei den Denkern von Platons Akademie und verwendet den Begriff „trennen“ (chóris), um zu zeigen, dass die Gegenstände der Mathematik nicht vor ihrer jeweiligen physischen Natur existieren können, die aber wiederum gemäß den Platonikern von den Gegenständen der Mathematik abhängig sein sollte. Den gleichen Begriff „trennen“ verwendet Aristoteles auch in Metaphysik M 3, wo er seine eigene Lösung des Problems des Seins der Gegenstände der Mathematik beschreibt. Ziel des Artikels ist ein Vergleich der Verwendung dieses Begriffs im 2. und 3. Kapitel und im Kontext der in Metaphysik B 2 angeführten fünften Aporie. Des Weiteren soll die Frage beantwortet werden, wie die Gegenstände der Mathematik laut Aristoteles „sein“ können. Die Antwort auf diese Frage basiert auf der Interpretation der Bedeutung der Bezeichnung von „sein“ als „getrennt“ in der „Rede“ (logos) und „sein im herkömmlichen Sinne“ d. h. „allgemein“ (haplos). Diese Arten des Seins unterscheiden sich im Falle der Gegenstände der Mathematik vom Sein des Wesens und weiterer Kategorien. Das Sein der Gegenstände der Mathematik wird des Weiteren mit dem Gegenstand von Aristoteles’ „erster Philosophie“ verglichen, dessen Erfassung mithilfe der Methode des „Wegnehmens“ (Aphärese) erzielt wird. „Abtrennung“ ist ein Begriff, den Aristoteles verwendet, wenn er zeigen will, wie ein Gegenstand – ein Gegenstand der Mathematik – ist, während er mit dem Begriff „Wegnehmen“ die Methode beschreibt, mit deren Hilfe die Erkenntnis auf einen konkreten Gegenstand in theoretischen Disziplinen zielt.
4
Content available remote

Aristotelské kořeny Komenského metafyziky

100%
Schifferová V., Balík V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 6
933-953
EN
The basic, constitutive components of Comenius’ metaphysical system are Christian Neo-platonism and Aristotelianism interpreted and integrated into the Christian framework. While the Neoplatonic nature of Comenius’ metaphysical approach has been thoroughly analyzed in connection with Cusanus and Campanella especially by Jan Patočka, the Aristotelian motives, which too are very strong in Comenius’ metaphysics, have received considerably less attention. This is the first problem area on which this study focuses. Comenius’ metaphysics is then presented as an original effort to synthesize the Platonic and Aristotelian lines of thought (the Aristotelian determination of metaphysics as the “scientia entis in genere” – the Platonic conception of metaphysics as a purely a priori doctrine, the subject of which is the possible world of ideas („mundus idealis seu possibilis”); the interpretation of Aristotle‘s doctrine of categories in the triadic-enneadic sense; the support for Comenius’ triadism in Aristotle).
CS
Základními a konstitutivními komponentami Komenského metafyzické soustavy jsou křesťanský novoplatonismus a aristotelismus interpretovaný a integrovaný v křesťanském rámci. Zatímco novoplatónský ráz Komenského metafyzické koncepce byl důkladně analyzován, v souvislosti s Mikulášem Kusánským a Campanellou zvláště Janem Patočkou, aristotelským motivům, které jsou v Komenského metafyzice velmi silné, bylo věnováno mnohem méně pozornosti. A to je první problémový okruh, k němuž je zaměřena tato studie. Dále pak je Komenského metafyzika představena jako osobitý pokus o syntézu platónské a aristotelské myšlenkové linie (aristotelské určení metafyziky jako „scientia entis in genere“ – platónská koncepce metafyziky jako ryze apriorní nauky, jejímž předmětem je ideový svět možný („mundus idealis seu possibilis“); intepretace Aristotelovy nauky o kategoriích v triadicko-enneadickém duchu; opora Komenského triadismu v Aristotelovi).
5
Content available remote

Onto-teologické pojetí metafyziky a "posvátná věda" podle Tomáše Akvinského

100%
Němec V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 6
895-915
EN
The article deals with Aquinas’ onto-theological concept of metaphysics. In particular, it focuses on the question of the subject of metaphysics. The author shows how Aquinas systematizes various expressions about the subject of the first philosophy that appear in Aristotle’s Metaphysics. Attention is also paid to some ancient commentators who stood for the theological concept of metaphysics. Avicenna’s concept of metaphysics is thematized in order to clarify to what extent Aquinas, in his determination of the subject of metaphysics, followed this Arabic thinker. A clarification of the relationship between metaphysics and “sacred doctrine” enables to understand why it is Avicenna’s onto-theological concept of metaphysics, which Thomas took over. The author argues that paradoxically Aquinas did not accept the Neoplatonic theological concept of metaphysics and tilted towards Avicenna to allow space for his own “sacred doctrine,” constructed according to Neoplatonic theology.
CS
Autor v této stati analyzuje onto-teologické pojetí metafyziky u Tomáše Akvinského. V souladu s tím se zaměřuje zejména na problém předmětu metafyziky. Nejprve ukazuje, jakým způsobem Tomáš systematizuje různá vyjádření o předmětu první filosofie a rozmanitá označení pro tuto disciplínu, která se objevují v Aristotelově Metafyzice. Poté věnuje pozornost některým antickým komentátorům, kteří se klonili k teologickému pojetí metafyziky. Dále tematizuje Avicennovo pojetí metafyziky, aby objasnil, do jaké míry Tomáš ve svém určení předmětu metafyziky následuje tohoto arabského myslitele. Objasnění poměru metafyziky a „posvátné vědy“ umožňuje porozumět důvodům, jež Tomáše vedly právě k převzetí Avicennova onto-teologického pojetí. Autor zastává tezi, že Tomáš paradoxně nepřijal novoplatónské teologické pojetí metafyziky a přiklonil se k Avicennovi proto, aby si uvolnil místo pro vlastní „posvátnou vědu“, která je ovšem vytvořená podle modelu novoplatónské teologie.
6
Content available remote

Tragično a transcendence: "Všechno zlé není tragické"

80%
Tomášová P.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 1
25-34
EN
This text concentrates on the relationship of evil and tragedy in context of the book Von der Wahrheit (1947; On the Truth) by Karl Jaspers. In its first part, the essay describes a distinct way of understanding Kant’s ethical evil. In contrast, Jaspers associates evil with untruth and sees its origin in the divergence of all ways of embracing. In the “Über das Tragische” chapter, two concepts of evil may be observed – the will to evil and the hidden evil. Individuals are responsible for both of these evils, although they are not the cause. Nevertheless, evil is not tragedy. The second part of the essay presents a closer look at an argument of Jaspers that “all that is evil is not tragic” to prove that death and suffering are an integral part of the life. Tragedy is anchored in a transcendence. A tragic hero, even at the cost of his own life, fights for the truth and embodies new ideas by his demeanour. The essay further shows Jaspers’ argument that religion is antagonistic to tragedy, because salvation, as portrayed in the religions, precludes the possibility of the tragic death, as being absolutely and radically tragic. The essay demonstrates Jaspers’ specific conceptual grasp of the tragedy as the basic reality of life, which shows the transience of human life and universal order.
CS
Předkládaný text pojednává o vztahu zla a tragična v rámci filosofické koncepce Karla Jasperse, a to zejména v kontextu jeho knihy Von der Wahrheit (1947). První část práce se zaměřuje na Jaspersovo pojetí zla, jež je výrazně odlišné od Kantova etického zla. Na rozdíl od Kanta Jaspers spojuje zlo s nepravdou a vidí jeho původ v nejednotě všech způsobů objímajícího bytí. V kapitole „Über das Tragische“, v níž Jaspers pojednává o tragičnu, lze rozpoznat dvojí zlo – vůli ke zlu a skryté zlo. Druhá část studie podrobněji analyzuje Jaspersovu tezi, že „všechno zlé není tragické“. Smrt a utrpení jsou nedílnou součástí života, přičemž tragédie je zakotvena v transcendenci. Tragický hrdina i za cenu svého vlastního života bojuje za pravdu a ztělesňuje nové ideje svým jednáním. Podle Jasperse křesťanské náboženství znemožňuje opravdové tragično, neboť spása vylučuje možnost tragické smrti jako absolutně a radikálně tragické. Stať představuje Jaspersovo specifické chápání konceptu tragična jakožto základní reality světa, jež ukazuje pomíjivost lidského života a také univerzálního řádu.
7
Content available remote

Hraniční myšlení a požadavek rigorózní distinkce: k základům Patočkovy filosofie negativního platonismu

80%
Sladký P.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 1
137-153
EN
The article looks at the foundations of Jan Patočka’s philosophy of negative Platonism. On the one hand, it pursues the negative-Platonic question of the essence of metaphysics and, on the other, Patočka’s analysis of the ontic-ontological difference as the fundament of the whole negative-Platonic project. The author points out that the expression of Patočka’s borderline position between metaphysics and philosophy is the ambiguousness of negative Platonism, with which, however, the negative-Platonic requirement of a clear ontic-ontological difference does not correspond. He seeks a possible solution to this problem in Patočka’s study “Nadcivilizace a její vnitřní konflikt” (“Supercivilisation and its Inner Conflict“), especially in the notion of “large distinctions”. He understands this as a historical archetype of the difference from later texts devoted to negative Platonism, interpreted as chorismos.
CS
Článek se obrací k základům filosofie negativního platonismu Jana Patočky. Sleduje na jedné straně negativně-platónskou otázku po podstatě metafyziky a na straně druhé Patočkovu analýzu onticko‑ontologické diference jako fundamentu celého negativně-platónského projektu. Upozorňuje, že výrazem Patočkova hraničního postavení mezi metafyzikou a filosofií je dvojznačnost negativního platonismu, s níž ovšem nekoresponduje negativně-platónský požadavek jednoznačné onticko‑ontologické diference. Možné řešení tohoto problému hledá v Patočkově studii „Nadcivilizace a její vnitřní konflikt“, resp. v pojmu „veliké distinkce“. Té rozumí jako historickému předobrazu diference z pozdějších textů věnovaných negativnímu platonismu, interpretované jako chórismos.
8
Publication available in full text mode
Content available

Sen o vedeckej filozofii alebo metafyzike

71%
Mihina F.
ΣΟΦΙΑ. Pismo Filozofów Krajów Słowiańskich
|
2014
|
issue 14
35-53
PL
Autor formułuje tezę, zgodnie z którą filozofia Ch.S. Peirce’a jest próbą pojęciowego opisu wszechświata przy pomocy metod naukowych. W konstruowaniu filozofii i metafizyki odwołuje się do logiki i metodologii naukowej. W formułowaniu rozstrzygnięć filozoficznych przywiązuje uwagę do rozumowań abdukcyjnych i w nich widzi przyszłość filozofii naukowej. Wyjaśnienie aktywności człowieka postrzega w powiązaniu myśli z praktyką (pragmatyzm). Autor tekstu swoje roz-ważania o filozofii Peirce’a sytuuje w kontekście klasycznych (I. Kant) i współczesnych (M. Heidegger) koncepcji filozoficznych oraz tezy o końcu filozofii.
EN
The author formulates the thesis according to which philosophy of Ch.S. Peirce is an attempt to conceptual description of the universe using scientific methods. In constructing philosophy and metaphysics this philosopher appeals to logic and scientific methodology. In resolving a philosophical problems Peirce attaches significance to abductive reasoning and in it he sees the future of scientific philosophy. The explanation of human activity Peirce perceives in conjunction thoughts with practice (pragmatism). The author of the article own deliberations on the philosophy of Peirce situates in the context of classical (I. Kant) and contemporary (M. Heidegger) philosophical concepts and thesis of the end of philosophy.
9
Content available remote

Aristotelova první filosofie a první filosofové

71%
Boháček K.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 6
837-860
EN
The author addresses the issue of the origin of the discipline that we call metaphysics. First he briefly describes the difficulties associated with Aristotle’s extant metaphysical concept: problems with the character of his treatise Metaphysics, problems with the arrangement of the individual books, and even problems with the title – all related to the problematic lack of clarity in the discipline itself. He then presents an overview of the common solutions to these difficulties in the conclusion to the first part of the article. In the second part, the author provides a detailed analysis of one of the possible interpretative hypotheses: that Aristotle’s metaphysics is a continuation of the pre-Socratic tradition and, in fact, only explicitly articulates a general, foundational theme of philosophy. This interpretation is closely related to Jan Patočka’s universal concept of metaphysics. By analyzing the textual evidence of the doctrines of the archetypal pre-Socratic candidates for a first metaphysics, the author concludes that, in agreement with recent research, these thinkers do not share Aristotle’s metaphysical approach. Differently from Patočka, the author thereby concludes that we can meaningfully talk about a pre-metaphysical philosophy.
CS
Autor se zabývá problémem původu disciplíny zvané metafyzika. Nejprve nastiňuje obtíže spojené s rekonstrukcí Aristotelovy metafyzické koncepce: problémy s charakterem spisu Metafyzika, problémy s řazením jednotlivých knih, ba dokonce problémy s názvem – to vše souvisí s problematickou nevyjasněností disciplíny samé. V závěru první části prezentuje přehled obvyklých řešení těchto obtíží.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.