The article is based on a presentation delivered at the conference The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective, which took place in Prague in June 2018. The authoress examines commemorations of the Prague Spring in 1968, monitoring the filling of the public space of the Czech Republic by memorials, statues, memorial plaques and other artefacts reminiscent of events in 1968 and 1969. She deals with their initiation, dedications, symbolical contents, and social reflections. The ninety of so memorial places created between 1989 and 2019 to commemorate events and personalities of the Prague Spring represent a significant segment of the gradually built memory of Communism. It is the second most frequently remembered period in the internal chronology connected with the Communist rule in Czechoslovakia, which in terms of the number of commemorative artefacts is surpassed only by the 1950s. The authoress presents a basic list of topics which the memorial places are reminiscent of (Prague Spring personalities, victims of the military intervention in August 1968 and the suppression of riots in August 1969, self-immolation of Jan Palach and other “live torches”, restoration of memorials of Tomáš Garrigue Masaryk and planting of “Trees of the Republic”), comparing some of them with similar commemorations in the Slovak Republic. She also pays attention to manifestations of anti-Russian sentiments and the politicization of the past, which accompany commemorative activities related to the Soviet intervention as the central topic of the Prague Spring memory.
CS
Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „Pražské jaro 50 let poté: Velké krize komunistických režimů ve střední Evropě v transnacionální perspektivě“ (The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective), která se konala v Praze v červnu 2018. Autorka se věnuje komemoraci pražského jara 1968 a sleduje zaplňování veřejného prostoru v České republice pomníky, sochami, pamětními deskami a dalšími artefakty, které připomínají události let 1968 a 1969. Zabývá se jejich iniciací, dedikacemi, symbolickými obsahy a společenskou reflexí. Devět desítek pamětních míst, která zde v letech 1989 až 2019 vznikla, aby připomínala události a osobnosti pražského jara, představuje významnou součást postupně vytvářené paměti na komunismus. Jde o druhé nejčastěji připomínané období ve vnitřní chronologii spojené s panováním komunistického režimu v Československu, které co do četnosti pamětních artefaktů násobně převyšují pouze pamětní místa odkazující k padesátým letům. Autorka předkládá základní přehled témat, jež jsou pamětními místy připomínána (osobnosti pražského jara, oběti vojenské intervence v srpnu 1968 a potlačení demonstrací v srpnu 1969, sebeupálení Jana Palacha a další „živé pochodně“, obnovování pomníků Tomáše Garrigua Masaryka a vysazování stromů republiky), a některá porovnává s obdobnou komemorací ve Slovenské republice. Věnuje se také projevům revokování protiruských nálad a aktualizaci a politizaci minulosti, které provázejí komemorační aktivity spojené se sovětskou intervencí jako ústředním tématem paměti pražského jara.
The Czech Office for Press and Information subsequently abandoned the policy of representatives and replaced it by a follow-on supervision model combined with a targeted personnel policy; the very last documents referring to the system of representatives date back to 1971.
CS
Tématem přítomné studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace. V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové. Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil. Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání. Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého úřadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách. Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.