Search results

1

Povaha vlivu Karla Krause na Wittgensteinovu filosofii

100%

Glombíček P.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2023

|

vol. 71

|

issue 2

229-250

EN

The article concerns the influence of Karl Kraus, the Austrian cultural critic, on the philosophy of Ludwig Wittgenstein. It starts by pointing out the significance attributed to the influence of Kraus by Wittgenstein himself, and this is then compared with the inspiration he took from other authors. Then the mottos to both central books by Wittgenstein are identified as the key Krausian indicators. And, interpreting both mottos, the article comes to the conclusion that, for the most part, Wittgenstein was inspired by Kraus to conceive his own work as a linguistic satire. The end of the article uses examples of Wittgenstein’s use of comical elements to show satire as a key aspect of his philosophy.

CS

Text zkoumá vliv literáta Karla Krause na Wittgensteinovu filosofii. Nejprve upozorňuje na význam, který tomuto vlivu, ve srovnání s podněty jiných autorů, přičítal sám Wittgenstein. Následně identifikuje jako klíčovou známku Krausova vlivu, vedle jednotlivých paralel v textech obou zde zmiňovaných autorů, motta ke dvěma hlavním Wittgensteinovým knihám. A jejich interpretací dochází k závěru, že Wittgenstein od Krause přebral především jazykovou satiru. Nakonec proto článek prostřednictvím příkladů využití komiky ve Wittgensteinově díle navrhuje brát při interpretaci Wittgensteinovy filosofie v potaz její satirický aspekt jako jeden z hlavních autorových nástrojů.

2

Nová fáze recepce dramatického díla Thomase Bernharda?

80%

Augustová Z.

Theatralia: Revue současného myšlení o divadelní kultuře (Theatralia: The revue of contemporary thought on theatre culture)

|

2021

|

vol. 24

|

issue 2

29-46

EN

The article initially deals with the early phase of Czech reception of Thomas Bernhard's dramatic work by theatre critics and practitioners, emphasising the existential topics in the productions staged in Divadlo Na zábradlí [Theatre on the Balustrade]. Subsequently, the article focuses on the contemporary interpretation of Bernhard's dramas: grotesquely comical stylisation in the National Theatre and the semi-professional company Depresivní děti touží po penězích [Depressed Children Long for Money]. The third part of the article concentrates on the socially critical themes in Bernhard's satirical texts. The author carefully analyses a less known play Over All the Mountain Tops and its central character of an artist from the viewpoint of xenophobia, conservatism, and neo-Nazism. The topic of artist's corruption by media and political power is highlighted. Bernhard's satirical works become topical as similar tendencies are present in the contemporary society. The article examines how in Over All the Mountain Tops Bernhard critically interconnects prejudice and sexist clichés with antisemitic ideas in order to express the degraded and dangerous mindset of the current cultural elite.

CS

Studie se nejprve zabývá počáteční fází přijetí dramatického díla Thomase Bernharda českým divadlem a kritikou a akcentací existenciálních témat v inscenacích Divadla Na zábradlí. Následně se věnuje současné interpretaci Bernhardovy dramatiky, groteskně komické stylizaci v podání Národního divadla a poloprofesionálního souboru Depresivní děti touží po penězích. Třetí část studie se koncentruje na společensko-kritickou tematiku Bernhardových satirických textů. Autorka podrobně analyzuje méně známou hru Nad vrcholky strání a výš s ústřední postavou umělce, a to z hlediska kritiky xenofobie, konzervativismu a neonacismu. Vyzdvihuje téma korupce umělce médii a politickou mocí. Bernhardova satirická tvorba získává na aktuálnosti tím, že podobné tendence jsou mimořádně silně přítomné v dnešní společnosti. Studie zkoumá, jak autor v textu Nad vrcholky strání a výš kriticky propojuje nejrůznější předsudky a sexistická klišé s antisemitskými názory, to vše jako výraz pokleslé a nebezpečné mentality soudobé kulturní elity.

3

Riflessioni sul diritto di satira e i suoi limiti

80%

Dammacco G.

Studia z Prawa Wyznaniowego

|

2020

|

vol. 23

101-121

PL

Satyra jest skrajnym wyrazem wolności wyrażania opinii. Zarówno jej ujęcie konceptualne, jak i relewantny reżim prawny, nie są wolne od kontrowersji. Jedną z konsekwencji rozwoju komunikacji międzyludzkiej jest wypracowanie licznych rodzajów literackich, które przejawiają pewne podobieństwa. Do takich należą m.in. kronika (bezosobowy i pozbawiony interpretacji zapis zaistniałych zdarzeń), krytyka (subiektywna analiza i ocena odnosząca się do zaistniałych zdarzeń) i satyra (sarkastyczna krytyka osób lub indywidualnych zachowań czy sposobów postępowania, mająca na celu ich społeczne zdemaskowanie). Ukształtowane w ciągu wieków elementy charakteryzujące satyrę są zasadniczo dwa: skoncentrowanie na wewnętrznych sprzecznościach (polityki, społeczeństwa, religii, kultury) oraz intencja moralizatorska, mająca na celu pobudzenie przemian społecznych. Satyra religijna bierze na cel władze religijne i ich niekonsekwencję, odnosi się jednak również do symboli religijnych i religijnych wierzeń. Wiążą się z tym różne konsekwencje prawne. Satyra, która skierowana jest na dziedzictwo wiary, musi być uznana za nieakceptowalną. Każda satyra religijna wiąże się natomiast z konfliktem pomiędzy różnymi wartościami konstytucyjnymi, to jest pomiędzy prawem do wyrażania opinii oraz prawem do dobrego imienia i do ochrony uczuć religijnych. Generalnie rzecz ujmując, prawo do satyry jest uznawane przez systemy prawne (zarówno na poziomie międzynarodowym, jak i na poziomie krajowym) jako prawo podmiotowe o znaczeniu konstytucyjnym, które wynika z wolności wyrażania opinii i wolności myśli. Myśl, sumienie i religia – zgodnie z ujęciem przyjętym na przykład w Karcie Praw Podstawowych Unii Europejskiej – są wartościami homologicznymi (jako dobra prawne czy wartości o charakterze etycznym). Nie mogą więc być między sobą w sprzeczności. Istotne wątpliwości dotyczą natomiast przepisów odnoszących się do prawa do satyry, która nie może naruszać podstawowych praw osoby, jej godności czy jej dobrego imienia. Karta Praw Podstawowych przyczyniła się do ugruntowania tendencji polegającej na ujmowaniu prawa do wyrażania opinii w jego najszerszej, ekspansywnej formie. Konsekwentnie potwierdzane jest jednak również znaczenie praw człowieka, które nie mogą być naruszane w konsekwencji realizowania prawa do satyry. W krajowych porządkach prawnych znaczenie prawa do satyry wiąże się z uznaniem jego konstytucyjnej rangi, ale także z ograniczeniami, którym ono musi podlegać. W orzecznictwie wypracowano relewantne kryteria formalne, wśród których najważniejsze znaczenie posiadają: powściągliwość i funkcjonalność.

EN

Satire is an extreme paradigm of freedom of expression, but uncertainties exist about its conceptual definition and related legal regime. The development of communication has produced numerous literary figures similar to each other such as the chronicle (an impersonal and non-interpretive recording of events that have occurred), criticism (subjective analysis and judgment relating to events that have occurred) and satire (sarcastic criticism of characters, behaviors and actions of individuals for the purpose of social denunciation). The elements that characterize the satire, developed over the centuries, are essentially twofold: attention to contradictions (of politics, society, religion, culture) and moralistic intent to promote social change. Religious satire affects ecclesiastical power and its contradictions, but it also affects religious symbols and the contents of religions. Different legal consequences follow. When it affects the patrimony of faith of believers it is not acceptable. Religious satire generates a kind of conflict between different constitutional values, that is, between the right to the free expression of thought and the right to the reputation and protection of religious feelings. The right to satire in general is recognized by legal systems (both international and national) as a subjective right of constitutional relevance, which derives from the freedom of expression and thought. In the Charter of Fundamental Rights of the European Union, thought, conscience and religion are homologous (as legal goods or as ethical values). Therefore, thought, conscience and religion cannot be in opposition to each other. Considerable uncertainties exist about the legal discipline of the right to satire, which can never offend the fundamental rights of the person, his dignity and his reputation. The Nice Charter has favored an orientation which considers the right of free expression in its broadest and most expansive form. However, the prevailing value of fundamental human rights has always been affirmed, which cannot be offended by the exercise of the right to satire. The strength of the right to satire consists in the recognition of its constitutional rank, but also in the limits it must have. The jurisprudence has elaborated the “formal” obligations, among which the most important are: continence and functionality.

IT

La satira è un paradigma estremo della libertà di espressione, ma esistono incertezze sulla sua definizione concettuale e sulla relativa disciplina giuridica. Lo sviluppo della comunicazione ha prodotto numerose figure letterarie simili tra loro come la cronaca (una registrazione impersonale e non interpretativa di fatti accaduti), la critica (analisi soggettiva e giudizio relativi a fatti accaduti) e la satira (critica sarcastica di personaggi, comportamenti, modi di fare individuali con scopo di denuncia sociale). Gli elementi che caratterizzano la satira, sviluppatisi nel corso dei secoli, sono sostanzialmente due: attenzione alle contraddizioni (della politica, della società, della religione, della cultura) e intento moralistico per promuovere un cambiamento sociale. La satira religiosa colpisce il potere ecclesiastico e le sue contraddizioni, ma colpisce anche i simboli religiosi e i contenuti delle religioni. Ne conseguono differenti conseguenze giuridiche. Quando colpisce il patrimonio di fede dei credenti essa non è accettabile. La satira religiosa genera una specie di conflitto tra differenti valori costituzionali, e cioè tra il diritto alla libera espressione del pensiero e il diritto alla reputazione e alla tutela del sentimento religioso. Il diritto di satira in generale è riconosciuto dagli ordinamenti giuridici (sia internazionali, sia nazionali) come diritto soggettivo di rilevanza costituzionale, che deriva dalla libertà di espressione e di pensiero. Pensiero, coscienza e religione – per esempio nella Carta dei diritti fondamentali dell’Unione europea – sono omologhi (come beni giuridici o valori etici). Pertanto pensiero, coscienza e religione non possono essere in contrapposizione tra loro. Notevoli incertezze esistono sulla disciplina giuridica del diritto di satira, che non può mai offendere i diritti fondamentali della persona, la sua dignità, la sua reputazione. La Carta di Nizza ha favorito un orientamento, che considera il diritto di libera espressione nella sua forma più ampia ed espansiva. È tuttavia sempre stato affermato il valore prevalente dei diritti umani fondamentali, che non possono essere offesi dall’esercizio del diritto di satira. Negli ordinamenti giuridici nazionali, la forza del diritto di satira consiste nel riconoscimento del suo rango costituzionale, ma anche nei limiti che deve avere. La giurisprudenza ha elaborato i vincoli “formali”, tra i quali i più importanti sono il limite della continenza e della funzionalità.

4

Hudba a význam. Sémioticky a hermeneuticky orientované metodologické přístupy v anglo-americké muzikologii posledních desetiletí

51%

Čurda M.

Hudební věda (Musicology)

|

2023

|

vol. 60

|

issue 3

323-375

EN

This study offers a selective overview of the most important methodological approaches and theoretical concepts relevant to the study of musical meaning which have emerged in the Anglo-American musicological tradition since the 1990s. It takes as its starting point the work of Lawrence Kramer, which represents the conceptual underpinnings of New Musicology, and continues with Michael Klein’s study of musical intertextuality, which helps to further illustrate the implications of post-modern philosophy for the hermeneutical interpretation of music. A significant portion of the text is dedicated to Robert Hatten’s work on markedness, correlation, gestures, topics, and tropes. The discussion of the topic theory also covers the contributions made by Raymond Monelle, Danuta Mirka, and others. The overview continues with Esti Sheinberg’s theory of musical incongruities and her typology of modes of semantic ambiguity, including irony, satire, parody, and the grotesque. To complement the traditional text-based approach to musical meaning, this overview also considers meanings communicated through the movements of the human body, referencing Nicholas Cook’s thoughts on embodied cognition and Robert Hatten’s approach to interpreting musical gestures encoded in a musical text. Attention is also paid to the line of thinking leading from Edward T. Cone’s ideas on the presence of different voices and personae in seemingly singular musical works, through Fred Maus’s conception of music in terms of dramatic interaction of musical agents, to Hatten’s theory of virtual agency. This is followed by the summary of Byron Almén’s theory of musical narrative, i.e. the capacity of music to articulate a trajectory leading from one state to another, propelled by the dynamic forces of conflict and resolution. Subsequent chapters discuss the relevance of recent approaches to the study of musical form (William Caplin, James Hepokoski, Warren Darcy) and the possibilities/limits of musical narrative in music since 1900, in which the conventional principles of syntax (tonality, form, motivic/thematic structure) are often questioned. In the closing section, the author returns to Kramer’s ideas, takes a stance with regard to the opposition of semiotic and hermeneutic approaches, and discusses ethical issues associated with the act of interpretation (and misinterpretation).

CS

Tato studie nabízí přehled nejvýznamnějších metodologických přístupů a teoretických konceptů vztahujících se ke studiu hudební významovosti, které se objevily v anglo-americké muzikologické tradici od devadesátých let minulého století. Výchozím bodem je dílo Lawrence Kramera, které reprezentuje ideová východiska tzv. Nové muzikologie, a pokračuje studií Michaela Kleina o hudební intertextualitě, která osvětluje některé další implikace postmoderního myšlení pro hermeneutickou interpretaci hudby. Podstatná část stati je věnována dílu Roberta Hattena, tedy konceptům jako příznakovost (markedness), korelace (correlation), hudební topoi (topics) a tropy (tropes). V diskusi o teorii hudebních topoi je rovněž zohledněn přínos autorů jako Raymond Monelle, Danuta Mirka aj. Navazuje výklad o modech významové nejednoznačnosti (semantic ambiguity), tedy o hudební manifestaci principů ironie, satiry, parodie a grotesky, jak je popisuje Esti Sheinberg. Kromě významů obsažených v (hudebním) textu je pozornost věnována též významům komunikovaným skrze pohyby lidského těla. Obecnou charakteristiku pojmu „vtělené kognice“ (embodied cognition) nabízí Nicholas Cook; možnosti studia významu expresivních gest zakódovaných v hudebním textu systematicky demonstruje Hatten. Opomenuta není též pozoruhodná myšlenková linie vedoucí od úvah o přítomnosti různých hlasů či „person“ v hudbě (Edward T. Cone) přes pojetí hudby jako dramatické interakce různých hudebních agentů (Fred Maus) po Hattenovu sofistikovanou teorii virtuální agence (virtual agency). Následuje kapitola představující teorii hudební narativity (Byron Almén), tj. schopnost hudby vyjádřit dějovou trajektorii směřující z počátečního do koncového stavu na základě dynamiky konfliktu a rozuzlení. V této souvislosti je diskutována relevance novodobých přístupů ke studiu hudební formy (William Caplin, James Hepokoski a Warren Darcy) a otázka možností a limitů hudební narativity v hudbě po roce 1900, v níž jsou často zpochybňovány konvenční syntaktické principy (tonalita, forma, motivicko-tematická práce apod.). V závěru se autor vrací k tezím Lawrence Kramera, zaujímá vlastní stanovisko k opozici sémiotických a hermeneutických přístupů a akcentuje etické problémy související s aktem interpretace (a desinterpretace).

Refine search results

1 Filosofický časopis (Philosophical Journal)

1 Hudební věda (Musicology)

1 Studia z Prawa Wyznaniowego

1 Theatralia: Revue současného myšlení o divadelní kultuře (Theatralia: The revue of contemporary thought on theatre culture)

2 2023

1 2021

1 2020

1 Augustová Z.

1 Dammacco G.

1 Glombíček P.

1 Čurda M.

Povaha vlivu Karla Krause na Wittgensteinovu filosofii

Nová fáze recepce dramatického díla Thomase Bernharda?

Riflessioni sul diritto di satira e i suoi limiti

Hudba a význam. Sémioticky a hermeneuticky orientované metodologické přístupy v anglo-americké muzikologii posledních desetiletí