Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 10

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  svoboda
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Psychologie demokracie a politická korektnost : role slušnosti a centrismu při řešení dilematu mezi svobodou a rovností

100%
Klicperová-Baker M.
Československá psychologie (Czechoslovak Psychology)
|
2019
|
vol. 63
|
issue 6
722-732
EN
This article responds to a study by K. Hnilica (2019) and suggests a complementary theory of PC. The aim of PC is balance between the fundamental values of democracy, i.e., freedom and equality. (Incidentally, the conflict between freedom and equality is also the fundamental paradox of democracy, an institutionalized conflict-resolution system, Pax democratica). PC deals with power, as do sexual harassment or bullying. In order to alleviate inequalities, PC tends to limit freedom of speech of sociallydominant citizens. The main tools of PC include pinpointing the majority-minorities disparities, euphemisms, non-discrimination, whistleblowing, along with spurious whistleblowing and censorship. The strongest advocates of PC are leftist liberals, adversaries tend to be right-wing conservatives and/or xenophobes. Democratizing societies deal with PC in developmental stages: totalitarian societies without PC are at stage 0; at stage 1 PC permeates from progressive enclaves into the media; at stage 2 PC undergoes rigorous scrutiny in the mainstream discourses; most post-communist societies are at this turbulent stage. Finally, at the third stage, PC is either (3a) suppressed and minorities keep on to be publicly insulted, or (3c) PC takes over, causing extensive self-censorship, whistleblowing, half-truths and lies; or (3b), ideally, PC restrained by civility and temperance acts as a civilizing factor, it promotes equality yet at the same time does not censor information, art or humor. Besides law, civility (respect, benevolence) and the virtue of temperance (modesty, avoiding extremes) are indispensable for democracy. In the Czech cultural milieu, with its heritage of Masaryk’s humanism, Čapek’s radical centrism, liberalism and humor, the positives of PC may outweigh the negatives. The values of Love and Truth (professed by Václav Havel) may also serve as a paradigm for restraining PC: Love (euphemisms, benevolence) must not crush Truth (censorship, disinformation). Finally, everyone is occasionally in minority and PC may serve his/her interests.
CS
Článek reaguje na studii K. Hnilici (2019) a nabízí komplementární teoretický výklad PC. Cílem PC je rovnováha mezi základními hodnotami demokracie – svobodou a rovností. (Konflikt mezi svobodou a rovností je ostatně hlavním paradoxem demokracie, režimu, který lze považovat za institucionalizovaný systém mírového řešení konfliktů – Pax democratica). Tak jako sexuální obtěžování nebo šikana, je i PC fenoménem, který se týká mocenských vztahů. PC se v zájmu zmírnění nerovnosti často dopouští omezování svobody slova zvláště sociálně dominantních občanů. Hlavními nástroji PC jsou zdůraznění diskrepancí mezi majoritou a minoritami, eufemizmy, nediskriminace, whistleblowing, ale i udavačství a cenzura. Nejsilnější zastánci PC jsou levicoví liberálové, odpůrci mívají pravicové/konzervativní politické názory nebo sklony ke xenofobii. Demokratizující se společnosti procházejí ve vztahu k PC vývojovými stadii: v totalitních hierarchiích PC neexistuje – jsou ve stadiu 0; ve stadiu 1 proniká PC z progresivních enkláv do médií a ve 2. stadiu se o PC svádí veřejný boj, v tomto stadiu se zřejmě nachází většina post-komunistických zemí. V konečném, třetím stadiu je buď PC potlačena a menšiny jsou nadále veřejně insultovány (stadium 3a), nebo PC nekontrolovaně převládne, nastoluje autocenzuru, udavačství, lež (3c), anebo, ideálně, PC v mezích slušnosti a umírněnosti funguje jako civilizační faktor (3b). Zmíněná slušnost (respekt, benevolence) a ctnost umírněnosti (temperance, vystříhání se extrémů, skromnost) jsou vedle práva nezbytnými demokratickými faktory. Takto umírněná PC podporuje rovnost a zároveň nás nepřipraví o informace, alternativní umění ani šibeniční humor. V našem kulturním prostředí s dědictvím masarykovského humanismu, čapkovského radikálního centrismu, liberalismu i humoru (smějící se bestie), může PC hrát kultivující roli a její zápory mohou být omezeny. I ideál Pravdy a Lásky (V. Havel) může být paradigmatem k usměrnění PC: Láska (benevolence, eufemizmy) nesmí potírat Pravdu (nastolit cenzuru a dezinformace). Konečně, každý jsme občas v menšině, PC dříve či později může chránit i naše zájmy.
2
Content available remote

Výraz svoboda v perspektivě lingvistické analýzy - na příkladu materiálu z období 1948-1989:

100%
David J.
Naše řeč (Our Speech)
|
2020
|
vol. 103
|
issue 3
231-242
EN
The text deals with the semantics of the word svoboda (‘liberty’) as it is illustrated in the selected source material from the period 1948–1989, known as “the time of the absence of liberty”. The material comprises the Totalita corpus (of opinion journalism texts), the key documents of the Czechoslovak anti-Communist movement (Dva tisíce slov (‘The Two Thousand Words’; 1968), Prohlášení Charty 77 (‘Declaration of Charter 77’; 1977), Několik vět (‘A Few Sentences’; 1989), as well as the New Year speeches of Czechoslovak presidents. The analysis is aimed at the occurrence of the word svoboda in particular collocations, at the possibilities of tracking semantic changes in the expression, and mostly at whether, and in which way, the perception and presentation of liberty differ in the official texts of the Communist regime and those of the anti-Communist opposition. The analysis combines quantitative and corpus approaches with qualitative analysis.
3
Content available remote

Co dělá člověka člověkem? "Povaha" versus "potrava"

100%
Peregrin J.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 5
677-693
EN
What a person is like and what he or she does can be a fact of her “nature“ or a fact of what she has learned up to that point in life - the constituent of her “intellectual nurture”. This divide acquires a very concrete form, especially if we look at a person as a product of evolution; and in literature extensive discussions are conducted about it. After an initial inclination towards a determining role for “nature” (a human would be as deeply genetically determined as are the other creatures), the view that much of what we do might be more culturally than genetically determined, and therefore “nurture” instead of “nature”, is now coming back into play. In this article, we conclude that though a person is, just as are other creatures, genetically determined, his or her specific, genetically-given capability is an unprecedented flexibility of behavior, and this leads to the fact that the connection between her specific manifestations and her genetic makeup is incomparably freer than is the case with other animals. (A person is “predetermined to not be predetermined”.) And from this point of view we can see culture as a route toward normalizing behavior, introducing it into the “standard” pathways when its excessive flexibility becomes a problem. This is connected with the specific role that rules play for us people.
CS
To, jaký člověk je a co dělá, může být věcí jeho „povahy“ (nature), nebo věcí toho, co se během dosavadního života naučil - součástí jeho „intelektuální potravy“ (nurture). Toto rozdělení nabývá velmi konkrétní podoby zejména tehdy, podíváme-li se na člověka jako na výtvor evoluce; a v literatuře se o něm vedou obsáhlé diskuse. Po počátečním příklonu k určující roli „povahy“ (člověk by měl být silně geneticky determinován podobně jako jiní tvorové) se nyní začínají do hry vracet názory, že za mnohé z toho, co děláme, může spíše kultura než genetika, a tedy spíše „potrava“ než „povaha“. V tomto článku dovozujeme, že ač člověk je, tak jako jiní tvorové, geneticky determinován, jeho specifickou geneticky danou zdatností je bezprecedentní flexibilita chování, která vede k tomu, že souvislost mezi jeho specifickými projevy a jeho genetickou výbavou je nesrovnatelně volnější než u jiných živočichů. (Člověk je „předurčen k nepředurčenosti“.) A kulturu můžeme z tohoto úhlu pohledu vidět jako cestu, jak chování normalizovat a uvést do „standardních“ kolejí tam, kde je přílišná flexibilita na obtíž. To souvisí se specifickou rolí, kterou u nás lidí hrají pravidla.
4
Content available remote

Důstojnost člověka podle Giovanniho Pika della Mirandola - inspirace pro právo

100%
Rosenkranzová O.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2017
|
vol. 156
|
issue 2
134-151
CS
Renesanční italský filozof Giovanni Pico della Mirandola1 sepsal Oratio de dignitate hominis (Řeč o důstojnosti člověka) v návaznosti na obhajobu heretických tezí. V dosavadním právním myšlení se na tento spis odkazuje, protože Pico zdůrazňuje svobodu člověka určovat sebe sama, což je charakteristickým rysem důstojnosti člověka. Pikovo východisko je (hereticky) metafyzické a kosmologické, a proto je sporné, do jaké míry je Pikův koncept využitelný pro právo. Člověk je bez pevné určené podoby a teprve se utváří. Lidská důstojnost není předem určena a podmíněna pouhým lidským bytím, je až následkem volby a činnosti (sebeutváření) člověka jako cíl života. Přesto důstojnost u Pika spočívá také právě ve volbě samé, ve svobodě volby jako potence a jako výzva k lidství.
SK
Italian Renaissance philosopher Giovanni Pico della Mirandola, wrote Oratio de dignitate hominis as a follow-up to defend his heretical thesis. The current legal thinking refers to his work, becouse Pico emphasizes freedom to self-determination, which is the hallmark of human dignity. Pico’s starting point is (heretical) metaphysical and cosmological, and that’s why it is questionable to what extent Pico’s concept is useful for the law.Man has no fixed form which he gains in the process. Human dignity is not pre-determined and conditioned by mere human being, it is only the result of choice and of activity (of self-creating) which is the goal of life.Nevertheless dignity by Pico also consists precisely in the choice itself, in freedom of choice as a potency and as a challenge to humanness.
5
Content available remote

O metodě v právní vědě u Montesquieua : příklad XXVIII. knihy Ducha zákonů

80%
Fořtová H.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2019
|
vol. 158
|
issue 11
997-1009
EN
The paper discusses book XXVIII of the Spirit of the Laws devoted to the practice of judicial combat, which replaced judicial procedure in the course of the development of Frank monarchy. Our aim is to use this case to explain Montesquieu’s understanding of the “method in jurisprudence”. Throughout his book, the author stresses that his aim is not to “interpret” the laws” but rather to “reflect upon” them and to make the reader understand the laws in all possible relations. The last part of the volume (Books XXVII–XXXI) largely examines the laws from a historical perspective. Montesquieu acknowledges the unreasonableness and injustice of the judicial combat as a way of settling disputes (the stronger and more skilful one was in the right) nevertheless he defends its existence because this practice maintained the society thanks to a set of fixed rules and thus prevented the outburst of violence. This custom itself was not reasonable but the way of handling it was. This, however, does not mean that anything could be justified. Montesquieu demonstrates that the rules concerning the judicial combat respected the free spirit of the Franks and were based on the principal of honour which guaranteed the required realm of freedom in the French monarchy. While in England, liberty was maintained by constitutional arrangement, in France it was safeguarded by manners. Liberty is the leading criterion in judging individual laws; that is why despotism must be rejected. While it may provide social stability, it violates the nature of man as free being.
CS
Text se zabývá XXVIII. knihou Ducha zákonů věnovanou praktice soudního souboje, která v jistém stupni vývoje francké monarchie nahrazovala soudní proceduru. Cílem je na tomto příkladu pochopit autorovo pojetí „metody v právní vědě“. Montesquieu napříč celou knihou zdůrazňuje, že jeho cílem není „výklad“ zákonů, ale jejich „promýšlení“, cílem je naučit čtenáře chápat zákony ve všech možných vztazích, porozumět příčinám jejich vzniku i jejich působnosti. Závěrečná část Ducha zákonů (knihy XXVII–XXXI) je z velké části věnovaná předvedení zákonů v historické perspektivě. Montesquieu uznává nerozumnost a nespravedlnost soudního souboje jako způsobu řešení sporu mezi Germány (o tom, kdo byl v právu, rozhodovala síla a obratnost), jeho existenci však hájí, neboť tato praktika svázala společnost pevnými pravidly, čímž zabránila nekontrolovatelnému šíření násilí. Rozumnost nebyla v podstatě tohoto zvyku, ale v jeho provedení. To ovšem neznamená, že by bylo možné ospravedlnit cokoli. Montesquieu ukazuje, že germánská nařízení o souboji respektovala svobodného ducha Germánů, v jejich jádru stála čest, která ve Francii zajišťuje nezbytný prostor svobody. Na rozdíl od Anglie, kde je svoboda výsledkem ústavního uspořádání, spočívá svoboda ve Francii na mravech. Svoboda je kritériem, kterým je třeba se řídit při posuzování jednotlivých zákonů; odmítnout je tak nutné despocii: ta sice může zajistit stabilitu, potlačuje však přirozenost člověka jako svobodné bytosti.
6
Content available remote

Subjektivita, svoboda a obnova. Přítomnost Patočkova myšlení v Polsku

80%
Płotka W.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 2
201-221
EN
The article attempts to systematize the reception of Jan Patočka’s thought in Polish philosophy and phenomenology. The author argues that Patočka’s philosophy resonated in Poland on three different levels: 1) the theory of subjectivity, and the concept of a-subjective phenomenology; 2) practical philosophy, and the problem of freedom and responsibility; 3) a socio-political dimension that involves both the actual political meaning of the idea of care for the soul and a theoretical reflection on the limits of such a political involvement. The very first reaction in Poland on Patočka’s thought is Tadeusz Kroński’s critical review, published in 1939, of Přirozený svět jako filosofický problém (The Natural World as a Philosophical Problem). As the author shows, Kroński’s subjective reading is later redefined in the light of a-subjective phenomenology, and finally develops the popular exposition of phenomenology as a theory into a form of questioning (e.g., Tischner, Michalski).
CS
Článek usiluje o systematický pohled na recepci Patočkova myšlení v polské filosofii a fenomenologii. Autor dovozuje, že Patočkova filosofie našla v Polsku ohlas na třech úrovních: 1) jako teorie subjektivity a koncepce asubjektivní fenomenologie; 2) jako praktická filosofie a jako tematizace problému svobody a odpovědnosti; 3) ve společensko-politické dimenzi zahrnující jednak politický výklad myšlenky péče o duši, jednak teoretickou reflexi mezí takového výkladu. První polskou reakcí na Patočkovo myšlení byla recenze Tadeuzse Krońského na Patočkův Přirozený svět jako filosofický problém, publikovaná r. 1939. Jak autor ukazuje, Krońského výklad zdůrazňující subjektivitu byl později redefinován ve světle asubjektivní fenomenologie; fenomenologie, tradičně pojímaná jako teorie, byla nakonec pochopena jako forma problematizujícího tázání (např. u Tischnera a Michalského).
DE
Der Artikel bemüht sich um eine systematische Erfassung der Rezeption von Patočkas Denken in der polnischen Philosophie und Phänomenologie. Der Autor erläutert, dass Patočkas Philosophie in Polen auf dreierlei Ebene Anklang fand: 1) als Theorie der Subjektivität und Konzeption der asubjektiven Phänomenologie; 2) als praktische Philosophie und als Thematisierung des Problems von Freiheit und Verantwortung; 3) in der gesellschaftlich-politischen Dimension, die zum Einen eine politische Auslegung des Gedankens der Sorge für die Seele umfasst, zum Anderen eine theoretische Reflexion der Grenzen einer solchen Auslegung. Die erste polnische Reaktion auf Patočkas Denken war die Rezension von Tadeuzs Kroński zu Patočkas 1939 veröffentlichtem Werk Přirozený svět jako filosofický problém (Die natürliche Welt als philosophisches Problem). Wie der Autor zeigt, wurde Krońskis Interpretation, in der die Subjektivität betont wird, später im Lichte der asubjektiven Phänomenlogoie neu definiert; die traditionell als Theorie aufgefasste Phänomenologie wurde letztlich (z. B. bei Tischner und Michalski) als eine Form der problematisierenden Fragestellung begriffen.
7
Content available remote

Útěk od demokracie? Čtení knihy Hrozba demokracii od Fathali M. Moghaddama:

80%
Klicperová-Baker M.
Československá psychologie (Czechoslovak Psychology)
|
2020
|
vol. 64
|
issue 4
480-489
EN
Since politics is to a great degree applied psychology, psychologists should get involved in the analysis of the current democratic decline and reversal of this trend. Martina Klicperová- Baker introduces and discusses the book Threat to Democracy by a political psychologist, F. M. Moghaddam. Many of its useful concepts will very likely enter the vocabulary of the discipline, e.g., the springboard model to dictatorship, sacred groups, fractured globalization, and political plasticity. Also, Moghaddam’s circular explanation of history (peoples who free themselves from a dictatorship often find themselves trapped by another dictator) and his suggestion to replace multiculturalism with a unifying humanistic orientation (omniculturalism) are very topical. The article is devoted to discussion and elaboration of the main concepts of the book. Klicperová-Baker augments the springboard model of dictatorship theory and converts it into a diagram; she expands definition of populism into a prosocial/antisocial dichotomy; she supplements the “sacred groups” (religion, ethnicity, and race) used by dictators with an additional category of “dark sacred groups” which result from fear and hatred and lead to a negativistic counter-identification (racism, misogyny, malevolent religious self-righteousness, a priori antigovernmental rebelliousness, unsubstantiated climate denial, homophobia). The main point of argument is the concept of freedom (attached and detached freedom) and applicability of Fromm’s “escape from freedom” to the current situation. It is concluded that if Fromm’s idea is not consensual, perhaps the notion of “escape from democracy” is. Further discussion of the matter is very welcome. (The article is in English.).
CS
Vzhledem k tomu, že politika je do velké míry aplikovanou psychologií, psychologové by se měli zapojit do analýz současného úpadku demokracie a zvrácení tohoto trendu. Martina Klicperová-Baker uvádí a diskutuje knihu Threat to Democracy (Hrozba demokracii) politického psychologa F. M. Moghaddama. Mnohé z užitečných konceptů, které kniha přináší, se pravděpodobně stanou součástí slovníku politické psychologie, jako např. odrazový můstek k diktátorství, posvátné skupiny, roztříštěná globalizace či politická plasticita; velice aktuální jsou také Moghaddamovo kruhové vysvětlení dějin (upozornění na to, že národy osvobozené od jednoho diktátora se často naleznou v pasti jiného diktátora) a jeho návrh nahradit pojem multikulturalismu pojmem omnikulturalismus, který zdůrazňuje sjednocující humanistické aspekty. Článek je věnován diskusi a propracování hlavních konceptů knihy. Klicperová-Baker rozvíjí Moghaddamův model odrazového můstku a navrhuje jeho grafické schéma; rozšiřuje definici populismu do dichotomie s prosociálním a antisociálním typem, doplňuje „posvátné skupiny“ (náboženství, etnicita a rasa), které diktátoři používají, o dodatečnou kategorii „temných posvátných skupin“, které vyvěrají ze strachu a nenávisti a vedou k negativistické kontra- -identifikaci (rasismus, misogynie, povýšený náboženský moralismus, apriorní protivládní rebelantství, neopodstatněné popírání klimatických změn, homofobie apod). Hlavní polemika se odvíjí kolem pojmu svobody (tzv. připojené a odpojené svobody) a použitelnosti Frommova „útěku od svobody“ v současné situaci. Závěr nabízí možnost, že pokud Frommova myšlenka není dost konsenzuální, je snad možné se shodnout na „útěku od demokracie”. Další diskuse těchto témat je velice vítána.
8
Publication available in full text mode
Content available

Perspektywa tekstowa i perspektywa kulturowa w przekładzie, czyli o kłopotach współistnienia

80%
Tokarz B.
Przekłady Literatur Słowiańskich
|
2015
|
vol. 6
|
issue 1
73-89
SL
Povzetek: Če je izvirno besedilo upoštevano kot razpoznavno znamenje določenega miselnega modela, tedaj preusmeritev pozornosti od smisla izvirnika k prevodu in ciljni kulturi ne pomeni nujno brisanja izvirnega besedila. V prevajalčevem duhu se srečuje dvoje različnih mentalnih območij. Njegova svoboda tako na konceptualni kot tudi jezikovno‑stilistični ravni je omejena z odgovornostjo do avtorja in naslovnika ter koncepcije besedila, kajti v prevodu prihaja do premikov v območju pomenotvornih dejavnikov, kar vodi k nastanku novega literarnega predmeta. Besedilna perspektiva je temelj vsakega prevoda; kaže na nejasnosti z vidika domače literaturę in kulture in izpostavlja potrebo po osvetlitvi kontekstnih pomenov, torej tistih, ki izhajajo iz medkulturnih razlik. Do soočenja dveh miselnih sfer namreč lahko pride zaradi razbiranja in razumevanja miselnih mehanizmov, vpisanih v besedilo. Slovnične kategorije, pojmi, stil in konvencije so pomensko, miselno, kulturno in antropološko zmeraj zaznamovani dejavniki.
EN
The process of translation assumes the existence of two separate mental spaces merging in the translator’s mind, whose freedom is limited by the responsibility towards the author and the reader, on the one hand, and, on the other, the textual imperatives manifested at the conceptual, linguistic, and stylistic levels. The transformations of strategies generating meaning during the process of translation lead to the creation of a new literary subject. The shift from the meaning of the original to the translator and the target culture does not have to imply an erasure of the source as long as it is being interpreted as a manifestation of a specific mental space. The textual perspective constitutes the foundation of translation, inasmuch as it reveals ambiguities from the point of view of the target literature and culture, and points to the necessity to resolve contextualized meanings that represent cultural differences. The encounter between two mental spaces happens due to the interpretation of the mental mechanisms that are inscribed into the text. Grammatical structures, meaning, style and literary conventions are always determined by semantic, intellectual, cultural and anthropological factors.
9
Content available remote

"Pozoroval jsem vnější tkáň ovčího jazyka…": čtrnáctá kniha Ducha zákonů ve světle iatromechanické teorie

80%
Fořtová H.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2023
|
vol. 71
|
issue 3
423-440
EN
The investigation of the influence of climate on humans is an integral part of political theory, for the study of laws must include all the factors that contribute to it. Montesquieu, who in his view of the human body follows the theses of iatromechanics, builds on medical teachings about “six non-natural things” in his theory of climate. The follow up to this theory shows that Montesquieu does not reduce thinking about the influence of external factors on the human body only to that of air and that the goal of physiological research is not a deterministic conception of politics, but to capture the multiplicity that human reason (and the legislator) must include in their decision-making.
CS
Zkoumání vlivu podnebí na člověka je nedílnou součástí politické teorie, neboť studium zákonů musí zahrnovat všechny faktory, které se na nich podílejí. Montesquieu, který ve svém náhledu na lidské tělo následuje teze iatromechaniků, ve své teorii podnebí vychází z lékařského učení o „šesti ne-přirozených věcech“. Návaznost na tuto teorii ukazuje, že Montesquieu neredukuje uvažování o vlivu vnějších faktorů na lidské tělo pouze na vzduch a že cílem fyziologického zkoumání není deterministické pojetí politiky, ale zachycení mnohosti, kterou musí lidský rozum (a zákonodárce) do svého rozhodování zahrnout.
10
Content available remote

Nebezpečí totalitarismu universalistických koncepcí

51%
Kosinka J. P.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2019
|
vol. 158
|
issue 3
283-306
EN
The basic philosophical-theoretical division of law (iusnaturalism vs. positivism) is associated with two different conceptions of an ontologically ideal world that is either pluralistic or universal. Each of these two basic concepts, according to Pavel Holländer, has consequences not only ontological, but also noetic and axiological. From the position of representatives of relativistic concepts, there is often a serious criticism of universalism in the sense that they are the ideological foundation of totalitarian political systems and, in general, the restriction of individual freedom. In this paper, I would like to take this objection seriously and, in an imaginary discussion with the views of several important representatives of this critical attitude (Isaiah Berlin, Bertrand Russell, John N. Gray, Ota Weinberger), to consider the validity of their objections, the relationship between philosophy and politics, namely universal noetic, ontology and axiology and political totalitarianism. In conclusion, I would like to present my own solution to the possible relationship of metaphysical universalism and political freedom.
CS
Základní filosoficko-teoretické rozdělení v oblasti práva (iusnaturalismus vs. positivismus) bývá v literatuře spojováno se dvěma rozdílnými představami o deonticky ideálním světě, který je buď humovsky pluralitní, nebo tomisticky universální. Každá z těchto dvou základních představ má podle Pavla Holländera konsekvence nejen ontologické, nýbrž i noetické a axiologické. Z pozice představitelů relativistických koncepcí zaznívá často závažná výtka vůči universalismu v tom smyslu, že jsou ideovým fundamentem totalitárních politických systémů a obecně omezování svobody jednotlivce. V této práci bych chtěl vzít tuto námitku vážně a v pomyslné diskusi s názory několika významných zástupců tohoto kritického postoje (Isaiah Berlin, Bertrand Russell, John N. Gray, Ota Weinberger) se zamyslet nad platností jejich námitek, nad vztahem filosofie a politiky, universalistické noetiky, ontologie a axiologie a politického totalitarismu. Na závěr bych rád předestřel vlastní řešení možného vztahu metafyzického universalismu a politické svobody.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.