Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: theory of counterpoint

Sort By:

Limit search:

Karel Janeček: Kontrapunkt (1945-1948) I: kritická analýza zapomenutého spisu

100%

Hons M.

Hudební věda (Musicology)

2020

vol. 57

issue 2

154-209

The present study examines the work’s connotations with the historical context of the time, and proceeds to analyse its first two parts: (I) Obecná nauka o kontrapunktu (General Theory of Counterpoint), and (II) Vokální kontrapunkt (Vocal Counterpoint). Janeček minimized the extent of information of historical nature, and steered his discourse from simpler aspects to more complex ones, i.e., from two-voice texture to polyphony, imitational techniques and canon. Similarly, in dealing with counterpoint he proceeded from note against note style to non-equal counterpoint, to syncopated and, finally, florid counterpoint, the last of which he considered to be he ultimate goal of the whole contrapuntal methodology. His interest in the imitational technique led Janeček to defining several completely new notions and techniques, including “moveable counterpoint” or “ambiguous canon”. The text’s demonstrative use of parallels between analytical and compositional methods has contributed in its retaining a degree of relevance still many years after its writing. Consequently, it can be assumed Janeček might indeed have regarded the unfinished Kontrapunkt as groundwork material for a book on compositional work on the plane of counterpoint.

V letech 1941–1946 působil Karel Janeček jako profesor skladby na Pražské konzervatoři. Zde začaly vznikat jeho velké teoretické spisy – Základy moderní harmonie (psáno 1942–1949) a Kontrapunkt (psáno 1945–1948). V předmluvě knihy Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie z roku 1968 je poznámka, že navazující spis Skladatelská práce v oblasti kontrapunktu je již zčásti vypracován. Žádný takový spis však nevydal a ani v pozůstalosti se nezachoval. Jedním z cílů této studie je odpověď na otázku, zda nedokončenou učebnici kontrapunktu mohl pokládat za základ této nové práce. Dalším z cílů je komparace se dvěma zásadními předchozími českými pracemi o kontrapunktu – Nauky o kompozici (1880–1884) F. Z. Skuherského a Nauky o kontrapunktu, imitaci a fuze (1936) Otakara Šína. Studie si všímá historických reálií a analyzuje první dva díly: (I) Obecnou nauku o kontrapunktu a (II) Vokální kontrapunkt. Autor minimalizoval informace historického charakteru a postupoval od jednoduššího ke složitějšímu, tzn. od dvojhlasu až k mnohohlasu, imitačním technikám a kánonu. Obdobně postupoval při výkladu od techniky kontrapunktu stejného, nestejného, synkopického a nakonec ke smíšenému, který chápal jako cíl a účel celé metodiky kontrapunktu. Zájem o imitační techniku Janečka dovedl až ke zcela novým pojmům a technikám, jaké představuje tzv. přenosný kontrapunkt a dvojznačný kánon. Názornost daná propojením analytické a kompoziční metody uchovávají tomuto spisu určitou kvalitu i po mnoha letech. Lze se tedy domnívat, že Janeček mohl nedokončený Kontrapunkt pokládat za základ knihy o skladatelské práci v oblasti kontrapunktu.

Karel Janeček: Kontrapunkt (1945-1948):

84%

Hons M., Vomáčka I.

Hudební věda (Musicology)

2020

vol. 57

issue 3

327-362

From 1941–1946, Karel Janeček was a professor of composition at the Prague Conservatory. It was there he began to work on his major theoretical writings: Základy moderní harmonie (“Principles of Modern Harmony”, written between 1942 and 1949), and Kontrapunkt (written from 1945–1948). In his preface to the book Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie (“Compositional Work in the Field of Classical Harmony”), of 1968, the author noted that a follow-up volume, Skladatelská práce v oblasti kontrapunktu (“Compositional Work in the Field of Counterpoint”), was already partly worked out. However, he had never published any such study, and nor has it been found in his posthumous papers. One of the present paper’s goals is to find an answer to the question whether Janeček might have regarded his unfinished textbook on counterpoint as a preliminary to the new book. Beyond that, the present text aims to compare Janeček’s theories with two earlier standard Czech works about counterpoint: Nauka o kompozici (1880–1884) by F.Z. Skuherský, and Nauka o kontrapunktu, imitaci a fuze (1936) by Otakar Šín. The present study continues by a section dealing with imitational technique and canons, and concludes with an introduction to instrumental counterpoint. Canons, a technical element on whose accomplished handling Janeček laid great emphasis, occupy a central position in his Kontrapunkt. The originality of his work consists in its distinction between the traditional invertible counterpoint, and movable counterpoint. Movable counterpoint (přenosný kontrapunkt) is defined as a melody (voice, counterpoint) which conforms in terms of melody and harmony to a given cantus firmus (c.f.), both in the original pitch and in one shifted by an interval upwards or downwards. In his reflections on contrapuntal techniques, Janeček even proceded to coin a novel category of dvojznačný kontrapunkt (“dual counterpoint”). By this term he denoted a type of counterpoint that would be fitting simultaneously for two c.f.’s, which means it would correspond to two melodies of an approximately equal length and belonging in the same tonal and metric categories.

V letech 1941–1946 působil Karel Janeček jako profesor skladby na Pražské konzervatoři. Zde začaly vznikat jeho velké teoretické spisy – Základy moderní harmonie (psáno 1942–1949) a Kontrapunkt (psáno 1945–1948). V předmluvě knihy Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie z roku 1968 je poznámka, že navazující spis Skladatelská práce v oblasti kontrapunktu je již zčásti vypracován. Žádný takový spis však nevydal a ani v pozůstalosti se nezachoval. Jedním z cílů této studie je odpověď na otázku, zda nedokončenou učebnici kontrapunktu mohl pokládat za základ této nové práce. Dalším z cílů je komparace se dvěma zásadními předchozími českými pracemi o kontrapunktu – Nauky o kompozici (1880–1884) F. Z. Skuherského a Nauky o kontrapunktu, imitaci a fuze (1936) Otakara Šína. Navazující část studie pojednává o problematice imitační techniky a kánonů a končí úvodem do instrumentálního kontrapunktu. Kánony tvoří podstatnou část Kontrapunktu a na zvládnutí této techniky autor kladl velký důraz. Originalitou spisu je odlišení tradičního převratného kontrapunktu od kontrapunktu přenosného. Přenosný kontrapunkt je definován jako melodie (hlas, kontrapunkt), která melodicky i harmonicky vyhovuje danému cantu firmu (c.f.) jak v původní poloze, tak i v poloze posunuté o určitý interval výš nebo níž. V úvahách o kontrapunktických technikách Janeček došel i k novému pojmu tzv. dvojznačného kontrapunktu. Označil tím takový typ kontrapunktu, který by se hodil současně ke dvěma c.f., tzn. odpovídal by dvěma melodiím, které mají přibližně stejnou délku, tonální a metrickou příslušnost.

Refine search results

2 Hudební věda (Musicology)

2 2020

2 Hons M.

1 Vomáčka I.

Search results

Karel Janeček: Kontrapunkt (1945-1948) I: kritická analýza zapomenutého spisu

Karel Janeček: Kontrapunkt (1945-1948):