CS
Tématem přítomné studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace. V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové. Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil. Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání. Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého úřadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách. Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.
EN
The topic of the study is the censorship apparatus in the Czechoslovak Socialist Republic between September 1968 and August 1969, i.e during the first year after the invasion of the Warsaw Pact armies, with a particular focus on the system of authorized representative in the context of the media policy of the government and the Communist party. The representatives (zmocněnci) were the central executive element of censorship in the early normalization period. The author identifies four models of preliminary supervision over the media, which reflect the authorized representatives’ changing role and tasks. In the first model, the representatives were selected by publishers and editors among their employees; activities of rank-and-file journalists were thus supervised by their colleagues who were following direct instructions of the government. The model was implemented and used since the establishment of the authorized representatives’ category in September 1968 throughout the period under review, in dailies, weeklies, and also in the Czechoslovak Press Agency; in the winter of 1968, they were joined by the Czechoslovak Radio and the Czechoslovak Television. It gave editorial boards and editorial staff enough leeway to circumvent and negotiate and, in the opinion of the Czechoslovak political leadership, and particularly in the eyes of the Soviets, it did not prove too successful. In the second model, official representatives were checking test copies submitted by editorial boards. The model was implemented in February 1969 in selected magazines which were considered problematic (Listy, Reportér and Zítřek) and it also fell short of expectations from the viewpoint of the pro-Soviet consolidation policy. In the third model, implemented since April 1969, official (or army) representatives were checking test copies directly in editorial offices and their interventions were seen as a substantial improvement. At that time, the role of the Czech Office for Press and Information (Český úřad pro tisk a informace), which started making independent decisions concerning appointments of representatives and personnel of editorial boards, was becoming more important. The fourth preliminary censorship model employed representatives who, at the time of the first anniversary of the Soviet intervention in August 1969, were checking signal copies directly in printing works. This mode of supervision was viewed as an unquestionable success.