Search results

1

Normalizační rovnice historika umění : trestní kauza Jaromíra Neumanna z let 1985-1988

100%

Rusinko M.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2019

|

vol. 26

|

issue 4

494-521

EN

Drawing from rich documentary sources, the study provides, for the first time ever, a comprehensive explanation of the criminal case of Jaromír Neumann (1924–2001), a prominent Czech art historian, which stirred the academic community in Czechoslovakia and prompted various guesses and speculations among the public in the second half of the 1980s. At a general level, the study is not just a reflection of one remarkable life story and a professional downfall against the backdrop of the late Czechoslovak “normalization”, but it also touches upon issues of professional and ethical limits of scientific work which the authoress claims remain disturbingly topical even today, changes of the sociopolitical climate notwithstanding. The authoress first introduces Neumann as a leading researcher in the field of the history of Mannerism and Baroque in graphic arts, who soon stepped beyond initial Marxist starting points and in the 1960s and later made a significant contribution to improving the prestige of Czech (or Czechoslovak) art history both at home and abroad, his activities, contacts and research helping cross the symbolic Iron Curtain. Between 1960 and 1970, Neumann was the director of the Institute of Art Theory and History of the Czechoslovak Academy of Sciences; he was deposed as a result of “normalization” purges and subsequently employed as a researcher by the National Gallery in Prague. Being a charismatic and influential person, he enjoyed considerable popularity and trust, and his professional assessments and opinions were also influencing collecting activities of renowned personalities. At the same time, however, the authoress proves he was a secret collaborator of the State Security. In 1985, he was arrested and accused of illegal trade in antiquities; two years later, he (and others) was sentenced to five years in prison for proved speculation and usury. Based on his preserved criminal file, the study reconstructs circumstances of his criminal prosecution, lawsuit, and time spent in prison, but it also attempts to look into the motives and psychological condition of this complex and controversial personality. Due to the nature of the crimes he had perpetrated, Neumann failed to achieve a court rehabilitation and full “reacceptance” among the professional community even after the change of the political situation. While the criminal act of speculation was a transgression attributable to the very nature of the socialist regime, usury was and still is a serious crime, punishable according to today’s legal acts as well.

CS

Studie poprvé na základě bohatého dokumentárního materiálu v celistvé podobě objasňuje trestní případ význačného českého historika umění profesora Jaromíra Neumanna (1924–2001), který ve druhé polovině osmdesátých let zasáhl akademické kruhy v Československu a rozvířil různé dohady a spekulace i ve veřejnosti. V obecné rovině je pak příspěvek nejen reflexí jednoho pozoruhodného osudu a profesního pádu na pozadí doby pozdní československé „normalizace“, ale dotýká se otázek odborných a etických hranic vědecké práce, jež podle autorky zůstávají bez ohledu na změny společensko-politického klimatu znepokojivě aktuální dodnes. Autorka nejprve představuje Neumanna jako předního badatele na poli dějin výtvarného manýrismu a baroka, jenž brzy přesáhl původní marxistická východiska a během šedesátých i pozdějších let výrazně přispěl k tomu, že si české (respektive československé) dějiny umění vydobyly prestiž ve své zemi i v zahraničí, a svými aktivitami, kontakty a výzkumy pomáhal překračovat symbolickou železnou oponu. Neumann v letech 1960 až 1970 působil jako ředitel Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, v rámci „normalizačních“ čistek byl poté odvolán a zaměstnán jako vědecký pracovník Národní galerie v Praze. Jako charismatická a vlivná osobnost se těšil značné oblibě a důvěře, svými odbornými úsudky a názory ovlivňoval i sběratelské aktivity známých osobností. Zároveň však, jak autorka dokládá, hrál úlohu tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. V roce 1985 byl Neumann zatčen a obviněn z nelegálního obchodování se starožitnostmi, o dva roky později byl pak spolu s dalšími osobami odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně za prokázanou spekulaci a lichvu. Na základě dochovaného trestního spisu studie rekonstruuje okolnosti jeho trestního stíhání, soudního procesu a výkonu trestu, snaží se ale také nahlédnout motivace a psychický stav této složité a rozporuplné osobnosti. Vzhledem k povaze spáchaných trestných činů se Neumannovi ani po změně politických poměrů nepodařilo dosáhnout soudní rehabilitace a plného „znovupřijetí“ v odborných kruzích. Zatímco trestný čin spekulace byl dobově podmíněným deliktem vázaným na samu podstatu socialistického systému, lichva jako závažný společenský delikt zůstává trestná i podle dnes platných zákonů.

2

Od odpovědnosti ke kontrole: cenzura za rané normalizace (září 1968 - srpen 1969)

80%

Andreas P.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2020

|

vol. 27

|

issue 3-4

439-476

EN

The Czech Office for Press and Information subsequently abandoned the policy of representatives and replaced it by a follow-on supervision model combined with a targeted personnel policy; the very last documents referring to the system of representatives date back to 1971.

CS

Tématem přítomné studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace. V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové. Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil. Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání. Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého úřadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách. Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.

3

Neklid před bouří: členská základna Komunistické strany Československa na sklonku normalizace

80%

Pažout J.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2020

|

vol. 27

|

issue 3-4

477-524

EN

The study maps out changes in the membership base of the Communist Party of Czechoslovakia and changes in moods, opinions and attitudes of party members at the end of the 1980s, i.e. at the time when the crisis of the normalization regime was increasing. To this end, the author makes use of, in particular, information reports prepared by the party apparatus on the basis of letters and complaints of party members and other citizens addressed to Communist Party leaders, other internal documents of the party, and period public opinion polls. He systematically identifies and examines each of the problematic areas which were regularly reflected in these documents: dropping interest in the membership in the Communist Party, manifestations of disobedience among party members, violations of party standards, and corruption; criticism of slow implementation of reforms, or, on the other hand, of too fast-advancing and far-reaching democratization; dissatisfaction with information presented by the media, alleged ideological defensive, and yielding to “opposition elements”; concerns about the future of socialism and a potential return of capitalism, also in connection with developments in the Soviet Union, Poland, and Hungary; national resentments, particularly in relation to the Hungarian minority in southern Slovakia and the government’s plans to establish German military cemeteries in the territory of Czechoslovakia; historical resentments, especially as regarded a partial reevaluation of the period of the first Czechoslovak Republic and the foundation period of the Communist regime; and, last but not least, various, mostly verbal anti-Communist incidents reflected in the letters and complaints. The author states that the empirical data on the development of the membership base of the Communist Party of Czechoslovakia and opinions of party members presented in the study does not confirm a conclusion to the effect that the policy of the Communist Party leadership enjoyed support of an overwhelming majority of party members, which was what party reports and excerpts from the letters mentioned above might suggest. He also examines the reasons why supporters of conservative and dogmatic opinions prevailed over “liberal” party members among the critical voices. In his opinion, the growing dissatisfaction among party members made a significant contribution to the helplessness of leaders of the Communist Party of Czechoslovakia in dealing with accumulating problems of the country, which became fully manifest after November 17, 1989.

CS

Předkládaná studie mapuje změny ve složení členské základny Komunistické strany Československa a v náladách, názorech a postojích straníků na konci osmdesátých let minulého století, tedy v době, kdy narůstala krize normalizačního režimu. Autor k tomu využívá především informační zprávy, které na základě dopisů a stížností členů KSČ i dalších občanů adresovaných komunistickému vedení sestavoval pro toto vedení stranický aparát, další vnitrostranické informační materiály a dobové výzkumy veřejného mínění. Systematicky identifikuje a probírá jednotlivé problematické oblasti, které byly v těchto písemnostech pravidelně reflektovány: klesající zájem o členství ve straně, projevy neposlušnosti ve stranických řadách, porušování stranických norem a korupce; kritika pomalého zavádění reforem, či naopak příliš rychlé a dalekosáhlé demokratizace; nespokojenost s informováním médií, údajnou ideologickou defenzivou a ustupováním „opozičním živlům“; obavy o osud socialismu a z návratu kapitalismu, také v souvislosti s vývojem v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku; nacionální resentimenty, zejména ve vztahu k maďarské menšině na jižním Slovensku a k záměrům vlády zřídit na československém území německá válečná pohřebiště; historické resentimenty, zvláště s ohledem na částečné přehodnocování éry první Československé republiky a zakladatelského období komunistického režimu; a konečně různé, většinou verbální protikomunistické incidenty, které v dopisech a stížnostech rezonovaly. Autor konstatuje, že prezentovaná empirická data o vývoji členstva KSČ a jeho smýšlení nepotvrzují závěr, že by se politika komunistického vedení těšila podpoře naprosté většiny straníků, jak o tom stále ujišťovala stranická hlášení z regionů i svodky ze zmíněných dopisů. Zamýšlí se přitom také nad důvody, proč mezi kritickými hlasy zřejmě převažovali zastánci konzervativních či dogmatických pozic nad stranickými „liberály“. Tato rostoucí nespokojenost v členské základně podle něj významně přispěla k bezradnosti vedení KSČ při řešení hromadících se problémů země, která se naplno projevila po 17. listopadu 1989.

4

The myth of defending the homeland: combat preparation in conscripts’ reflections of compulsory military service (1968-2004)

71%

Hlaváček J.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2021

|

vol. 28

|

issue 3

725-747

EN

The article focuses on conscripts' reflections of compulsory military service in the Czechoslovak and Czech army in 1968-2004, as experienced by different generations. I pay attention mainly to the narrative representation of certain aspects ofThe article focuses on conscripts' reflections of compulsory military service in the Czechoslovak and Czech army in 1968-2004, as experienced by different generations. I pay attention mainly to the narrative representation of certain aspects of the meaning of compulsory military service, namely the conscripts' preparedness for the defence of their country and actual deployment in combat. This is done through an analysis and interpretation of oral history interviews. On a practical level, I explore reflections of military exercises, the relation of contemporary witnesses to weapons and their potential use, evaluation of combat vehicles and effectiveness of combat alerts. In a theoretical perspective, the article is based on the cultural model of military history with an emphasis on confronting the discourse based on experience with the official model of compulsory military service, taking into account collectively shared ideas about the army. In general, what predominates in the recollections of actors is a rather negative image of the army as a more or less useless "total institution", which, up until the 1990s - undoubtedly mainly as a result of the August 1968 occupation - de facto had no social prestige. Due to an ambivalent experience with the duality of the disciplinary order, many contemporaries gradually concluded that the essence of "real" military service was not military training (the official order), but the individual way of coping with violent repression and with the violation of human dignity by more "senior" soldiers against "junior" ones.

CS

Studie se zaměřuje na aktérskou reflexi povinné vojenské služby v československé a české armádě v letech 1968 až 2004 v generační perspektivě. Hlavní pozornost je věnována narativní reprezentaci dílčího významového aspektu základní vojenské služby v podobě přípravy branců na obranu vlasti, respektive na skutečné nasazení v boji, a to prostřednictvím analýzy a interpretace orálněhistorických rozhovorů s bývalými vojáky základní služby. Funkční rovinu sleduje autor ve formě reflexe vojenských cvičení, vztahu pamětníků ke zbraním a jejich možnému použití, hodnocení bojové techniky a účinnosti bojových poplachů. Z teoretického hlediska text vychází z kulturálního modelu vojenských dějin, s důrazem na konfrontaci zkušenostního diskurzu s oficiálním modelem povinné vojenské služby a s přihlédnutím ke kolektivně sdíleným představám společnosti o armádě. Obecně lze konstatovat, že z perspektivy aktérů převažuje spíše negativní obraz armády jako víceméně zbytečné totální instituce, která až do devadesátých let minulého století – nepochybně zejména v důsledku srpnové okupace v roce 1968 – de facto neměla žádnou společenskou prestiž. V důsledku ambivalentní zkušenosti s dualitou disciplinačního řádu většina pamětníků postupně došla k přesvědčení, že podstatou „skutečné“ vojny není vojenský výcvik (jak se snažil proklamovat oficiální řád), ale především individuální způsob vypořádání s útlakem a ponižováním lidské důstojnosti z pozice „starších“ vojáků vůči „mladším“.

Refine search results

4 Soudobé dějiny (Contemporary History)

1 Andreas P.

1 Hlaváček J.

1 Pažout J.

1 Rusinko M.

1 2021

2 2020

1 2019

Normalizační rovnice historika umění : trestní kauza Jaromíra Neumanna z let 1985-1988

Od odpovědnosti ke kontrole: cenzura za rané normalizace (září 1968 - srpen 1969)

Neklid před bouří: členská základna Komunistické strany Československa na sklonku normalizace

The myth of defending the homeland: combat preparation in conscripts’ reflections of compulsory military service (1968-2004)