Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 11

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  Czechoslovak normalization
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

A bridge to the West: Yugoslavia as a transit country for Czechoslovak emigrants from the 1960s to 1980s

100%
Vojtěchovský O., Pelikán J.
Střed. Časopis pro mezioborová studia Střední Evropy 19. a 20. století. / Centre. Journal for Interdisciplinary Studies of Central Europe in the 19th and 20th Centuries.
|
2019
|
vol. 11
|
issue 2
61-86
EN
Based on the analysis of documents from the Czechoslovak and Yugoslav archive collections, the paper deals with the emigration of Czechoslovak citizens to the West through the territory of socialist Yugoslavia. Even though this phenomenon appeared already in the 1960s with the boom of Czechoslovak mass tourism on the Adriatic coast, our chronological focus lies on the 1970s and 1980s. During this period of so-called “normalisation”, the Yugoslav road became one of the most important paths of emigration to the Western countries. The paper argues that despite the efforts of Czechoslovak communist government to hinder the emigration, the urgent need to grant the raising consumption demands on the side of citizens, drove Husák’s leadership to gradually loosen the requirements for tourist trips to Yugoslavia. Thus, in the mid-1980 far more than half a million of Czechoslovaks were allowed to spend their vacations on the Yugoslav sea per year, even if thousands of them used this opportunity to flee to the West.
2
Content available remote

Normalizační rovnice historika umění : trestní kauza Jaromíra Neumanna z let 1985-1988

84%
Rusinko M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
494-521
EN
Drawing from rich documentary sources, the study provides, for the first time ever, a comprehensive explanation of the criminal case of Jaromír Neumann (1924–2001), a prominent Czech art historian, which stirred the academic community in Czechoslovakia and prompted various guesses and speculations among the public in the second half of the 1980s. At a general level, the study is not just a reflection of one remarkable life story and a professional downfall against the backdrop of the late Czechoslovak “normalization”, but it also touches upon issues of professional and ethical limits of scientific work which the authoress claims remain disturbingly topical even today, changes of the sociopolitical climate notwithstanding. The authoress first introduces Neumann as a leading researcher in the field of the history of Mannerism and Baroque in graphic arts, who soon stepped beyond initial Marxist starting points and in the 1960s and later made a significant contribution to improving the prestige of Czech (or Czechoslovak) art history both at home and abroad, his activities, contacts and research helping cross the symbolic Iron Curtain. Between 1960 and 1970, Neumann was the director of the Institute of Art Theory and History of the Czechoslovak Academy of Sciences; he was deposed as a result of “normalization” purges and subsequently employed as a researcher by the National Gallery in Prague. Being a charismatic and influential person, he enjoyed considerable popularity and trust, and his professional assessments and opinions were also influencing collecting activities of renowned personalities. At the same time, however, the authoress proves he was a secret collaborator of the State Security. In 1985, he was arrested and accused of illegal trade in antiquities; two years later, he (and others) was sentenced to five years in prison for proved speculation and usury. Based on his preserved criminal file, the study reconstructs circumstances of his criminal prosecution, lawsuit, and time spent in prison, but it also attempts to look into the motives and psychological condition of this complex and controversial personality. Due to the nature of the crimes he had perpetrated, Neumann failed to achieve a court rehabilitation and full “reacceptance” among the professional community even after the change of the political situation. While the criminal act of speculation was a transgression attributable to the very nature of the socialist regime, usury was and still is a serious crime, punishable according to today’s legal acts as well.
CS
Studie poprvé na základě bohatého dokumentárního materiálu v celistvé podobě objasňuje trestní případ význačného českého historika umění profesora Jaromíra Neumanna (1924–2001), který ve druhé polovině osmdesátých let zasáhl akademické kruhy v Československu a rozvířil různé dohady a spekulace i ve veřejnosti. V obecné rovině je pak příspěvek nejen reflexí jednoho pozoruhodného osudu a profesního pádu na pozadí doby pozdní československé „normalizace“, ale dotýká se otázek odborných a etických hranic vědecké práce, jež podle autorky zůstávají bez ohledu na změny společensko-politického klimatu znepokojivě aktuální dodnes. Autorka nejprve představuje Neumanna jako předního badatele na poli dějin výtvarného manýrismu a baroka, jenž brzy přesáhl původní marxistická východiska a během šedesátých i pozdějších let výrazně přispěl k tomu, že si české (respektive československé) dějiny umění vydobyly prestiž ve své zemi i v zahraničí, a svými aktivitami, kontakty a výzkumy pomáhal překračovat symbolickou železnou oponu. Neumann v letech 1960 až 1970 působil jako ředitel Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, v rámci „normalizačních“ čistek byl poté odvolán a zaměstnán jako vědecký pracovník Národní galerie v Praze. Jako charismatická a vlivná osobnost se těšil značné oblibě a důvěře, svými odbornými úsudky a názory ovlivňoval i sběratelské aktivity známých osobností. Zároveň však, jak autorka dokládá, hrál úlohu tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. V roce 1985 byl Neumann zatčen a obviněn z nelegálního obchodování se starožitnostmi, o dva roky později byl pak spolu s dalšími osobami odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně za prokázanou spekulaci a lichvu. Na základě dochovaného trestního spisu studie rekonstruuje okolnosti jeho trestního stíhání, soudního procesu a výkonu trestu, snaží se ale také nahlédnout motivace a psychický stav této složité a rozporuplné osobnosti. Vzhledem k povaze spáchaných trestných činů se Neumannovi ani po změně politických poměrů nepodařilo dosáhnout soudní rehabilitace a plného „znovupřijetí“ v odborných kruzích. Zatímco trestný čin spekulace byl dobově podmíněným deliktem vázaným na samu podstatu socialistického systému, lichva jako závažný společenský delikt zůstává trestná i podle dnes platných zákonů.
3
Content available remote

Degenerace homosexuálního fantazmatu v československé "normalizační" kinematografii : od "Labakana" Václava Kršky (1956) ke "Klukům z bronzu" Stanislava Strnada (1980)

84%
Szymański K., Komárková H.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 2-3
288-349
EN
In his study whose Polish title, namely “Degeneracja fantazmatu homoseksualnego w znormalizowanej kinematografii czechosłowackiej: Od Krawca i księcia Václava Krški (1956) do Chłopaków z brązu Stanislava Strnada”, published in Studia z Dziejów Rosji i Europy Środkowo-Wschodniej, Vol. 52, No. 2 (2017), pp. 79–146, the author analyses the depiction of male homosexuality and nudity in Czechoslovak films during the Communist regime. The topic is examined in a broader context of sociopolitical developments and Czechoslovak film production after WW2. In doing so, the author makes an assumption that an analysis of such seemingly marginal or surficial phenomena can open a way to more substantial characteristic features of the period. The study, inspired, in particular, by concepts of thinkers, such as Michel Foucault, Marc Ferro or Siegfried Kracauer, and some cinema historians, focuses on two movies of film directors known to be homosexuals – Václav Krška’s Labakan (1956) and Stanislav Strnad’s Bronze Boys (1980), its aim being to compare how homosexual phantasm were sublimed in an art form and transferred to the screen in two historical moments; at the time of the start of the de-Stalinisation process and of breaking up of cultural schemes of Socialist realism in the early second half of the 1950s, and in the middle of the so-called normalization period during the rule of Gustáv Husák (1913–1991). Using the above as the basis, he attempts to follow the symptomatic qualitative transformation in the ways and functions of the film depiction of homosexual motifs, which he describes as a degeneration, as it reflected the motifs’ expropriation, “redirection”, and use by the totalitarian regime. The author present the creative world of Václav Krška (1900–1969) with a variety of more or less hidden homosexual signals, hints, and undertones, and the specific place which the Czechoslovak-Bulgarian adaptation of the oriental fairytale Labakan occupies in it. He argues in favour of a concept that Krška, through his refined aesthetic stylisation, created a refuge of intimate freedom and “savoir vivre” for himself and his spectators, a refuge where one could be relieved from pressures of the oppressive regime, and also made a gesture of resistance against and disagreement with the hetero-normative world. On the other hand, the movie The Bronze Boys by Stanislav Strnad (1930–2012) from a military-athletic environment is, in the author’s eyes, ranks among mainstream film creations popularising the topic of Czechoslovak Spartakiads and thus serving “soft” propaganda and indoctrination purposes. In connection with the above, the author focuses on impressive mass performances of soldiers in the Strahov arena during the Spartakiads and, through an analysis of their specific aesthetics and symbolism, shows how, alongside the instrumentalisation of genders and eroticism, codes of homosexual behaviour and desires were inhibited and used for official ideological purposes. He thus draws a conclusion that while homosexual phantasms in Krška’s work could still stimulate a unique creative expression and represent inner resistance or subversive attitudes, they were manipulated and expropriated by the ruling power and incorporated into the system’s “normalisation” procedures twenty years later.
CS
utor se v této studii, která v poněkud delší polské verzi s názvem „Degeneracja fantazmatu homoseksualnego w znormalizowanej kinematografii czechosłowackiej: Od Krawca i księcia Václava Krški (1956) do Chłopaków z brązu Stanislava Strnada“ vyšla v časopise Studia z Dziejów Rosji i Europy Środkowo-Wschodniej, roč. 52, č. 2 (2017), s. 79–146, zabývá zobrazením mužské homosexuality a nahoty v československé kinematografii v období komunistického režimu. Téma zkoumá v širším kontextu společensko-politického vývoje a československé filmové produkce po druhé světové válce a vychází z přitom z předpokladu, že analýza takovýchto zdánlivě okrajových či povrchových jevů může zprostředkovat přístup k podstatným charakteristikám své doby. Stať inspirovaná především koncepcemi myslitelů jako Michel Foucault, Marc Ferro nebo Siegfried Kracauer a některých filmových historiků se soustředí na dva konkrétní filmy homosexuálně orientovaných režisérů – Labakan Václava Kršky z roku 1956 a Kluci z bronzu Stanislava Strnada z roku 1980 – s cílem porovnat, jak byla homosexuální fantazmata umělecky sublimována a přenesena na filmové plátno ve dvou historických momentech: v čase počínající destalinizace a rozrušování kulturních schémat socialistického realismu po polovině padesátých let a uprostřed období takzvané normalizace za vlády Gustáva Husáka (1913–1991). Na tomto základě se snaží vysledovat symptomatickou kvalitativní proměnu ve způsobech a funkcích filmového zobrazení homosexuálních motivů, kterou popisuje jako degeneraci, jelikož zrcadlila jejich vyvlastnění, „přesměrování“ a využití politickou mocí totalitární povahy. Autor představuje tvůrčí svět Václava Kršky (1900–1969) s bohatstvím více či méně skrytých homosexuálních signálů, náznaků a podtextů a svébytné místo, jež v něm zaujímá československo-bulharská adaptace orientální pohádky Labakan. Argumentuje přitom ve prospěch teze, že Krška svou rafinovanou estetickou stylizací vytvářel pro sebe i diváky únikový prostor intimní svobody a „umění žít“ před tlakem nesvobodných poměrů a současně vznášel gesto odporu vůči heteronormativnímu světu. Naproti tomu snímek Stanislava Strnada (1930–2012) z vojensko-sportovního prostředí Kluci z bronzu zařazuje autor ke konvenčním filmovým výtvorům, které populární formou přibližovaly téma československých spartakiád a sloužily tak „měkké“ propagandě a indoktrinaci. V té souvislosti autor upírá pozornost na efektní masová spartakiádní vystoupení vojáků na Strahovském stadionu v Praze a rozborem jejich specifické estetiky a symboliky ukazuje, jak zároveň s instrumentalizací genderu a erotiky byly podvázány kódy homosexuálního chování a touhy a využity k oficiálním ideologickým záměrům. Dospívá tak k závěru, že zatímco v Krškově díle mohla ještě homosexuální fantazmata podněcovat osobitý tvůrčí výraz a reprezentovat vnitřně rezistentní či subverzivní postoje, o dvacet let později byla mocensky zmanipulována, ovládnuta a zapojena do systémových „normalizačních“ procedur.
4
Content available remote

Pod dohledem VLKa: výbor lidové kontroly SSR a agenda stížností, oznámení a podnětů občanů (1971-1990)

84%
Pažout J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 1
90-129
EN
The People's Control Committee of the Slovak Socialist Republic (Výbor lidové kontroly - VLK SSR) was the highest control body in the eastern part of the Czechoslovak Federation from its establishment in 1971 until its termination in 1990. An important part of its work was monitoring the agenda of citizen complaints, statements and suggestions, which represent an important source for our understanding of society and its interactions with the state authorities and bodies during the period of Czechoslovak normalization. The People's Control Committee dealt with submissions directly addressed to them, but also kept records of submissions addressed to all Slovak ministries, other central bodies and national committees. The study outlines the Committee's competences, staffing, its legislative framework, the scope of its activities and its functioning. It follows the development of the number of submissions and their handling in detail, as well as the Committee's methodological and control activities in relation to the people's control bodies at lower levels. These activities were carried out by the staff of the Complaints Department alongside other departments of the Committee, sometimes in cooperation with other state and party institutions and also with the assets of the Complaints Department, whose members were released from their jobs to participate in the inspections. Based on contemporary analyses and summary reports on the handling of the complaints agenda, the author observes that despite the officially declared importance of this activity and repeated efforts to streamline the process, the Committee was not satisfied with the results it achieved and criticized the numerous shortcomings both in the handling of complaints and in the approach of the authorities. The author concludes by recalling the situation after the fall of the communist regime in November 1989, when the Committee had to deal with a significant increase in the number of complaints and returned to reviewing some previously rejected submissions. The Committee's activities were terminated at the end of August 1990, when it was replaced by the Ministry of Control of the Slovak Republic.
CS
Výbor lidové kontroly Slovenské socialistické republiky (VLK SSR) představoval od svého zřízení v roce 1971 do ukončení činnosti v roce 1990 nejvyšší kontrolní orgán ve východní části československé federace. Důležitou součástí jeho práce byla agenda stížností, oznámení a podnětů občanů, které představují významný pramen pro pochopení společnosti a jejích interakcí s úřady a mocenskými orgány v období československé normalizace. Výbor lidové kontroly SSR se jednak zabýval podáními tohoto typu, jež byla adresována přímo jemu, jednak evidoval tuto agendu v rámci všech slovenských ministerstev, dalších ústředních orgánů a národních výborů. Studie přibližuje kompetence, personální obsazení, legislativní rámec, náplň činnosti a fungování této instituce. Detailněji sleduje první skupinu zmíněných podání občanů, vývoj jejich počtu a nakládání s nimi, stejně jako metodickou a kontrolní činnost výboru ve vztahu k orgánům lidové kontroly na nižších stupních, slovenským ministerstvům, dalším ústředním správním orgánům a národním výborům. Tuto činnost obstarávali pracovníci stížnostního oddělení i dalších útvarů výboru, někdy za spolupráce s jinými státními i stranickými institucemi a také s aktivem stížnostního oddělení, jehož členové byli uvolňováni ze svých zaměstnání, aby se mohli podílet na prováděných kontrolách. Na základě dobových rozborů a souhrnných zpráv z vyřizování agendy stížností autor konstatuje, že přes oficiálně deklarovanou důležitost této činnosti a opakované snahy o zefektivnění celého procesu nebyl Výbor lidové kontroly SSR spokojen s dosaženými výsledky a kritizoval řadu nedostatků v zacházení se stížnostmi a v přístupu dotčených orgánů. V závěru autor přibližuje situaci po pádu komunistického režimu v listopadu 1989, kdy se výbor musel vypořádat s výrazným nárůstem počtu stížností a vrátil se k přezkoumání některých dříve zamítnutých podání. Činnost výboru byla ukončena na konci srpna 1990, kdy jej nahradilo Ministerstvo kontroly Slovenské republiky.
5
Content available remote

Průhledy do měnících se nálad společnosti: Československý rozhlas a jeho posluchači v letech 1948-1989

67%
Tůma O.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 1
130-146
EN
a2_In his final assessment, the author concludes that the listeners' letters in the form in which they survived do not provide a complete picture of public opinion in the previous regime, but rather a focused view of certain topics. In the long term, however, the letters do illustrate the changing mood of society, although rather indirectly and in cryptic terms.
CS
Studie se souhrnně zaobírá agendou dopisů, které Československému rozhlasu zasílali jeho posluchači v době komunistického režimu. Autor nejprve charakterizuje tento typ pramene a konstatuje, že jeho výpovědní hodnota je devalvována tím, že dopisy se nedochovaly a byly reprodukovány jen ve vybraných ukázkách, většinou pak o nich referovaly – s různou mírou spolehlivosti – přehledové zprávy za určité období. V celém čtyřicetiletém období autor z hlediska tématu rozlišuje a přibližuje čtyři etapy. Od února 1948 zhruba do poloviny padesátých let převládala v rozhlasovém vysílání propagandistická rétorika a v jejím duchu se většinou nesly i zaznamenané posluchačské dopisy, přestože nechyběly ani velmi kritické reakce. Poté lze do druhé poloviny šedesátých let sledovat liberalizační tendence, pestřejší programovou nabídku a otevírání společensky naléhavých témat, na což reagovaly i došlé dopisy. V krátkém, ale výjimečném období pražského jara 1968 i prvních dnech po srpnové okupaci sehrál rozhlas spolu s dalšími médii prvořadou roli a těšil se velké podpoře posluchačů, kteří poté do začátku sedmdesátých let s klesající intenzitou dávali ve svých ohlasech najevo nesouhlas s potlačováním reforem i státní suverenity. V období normalizace až do listopadu 1989 se rozhlas obratnějším způsobem vrátil k dřívější úloze „hlásné trouby“ režimu a zdá se, že velká část společnosti přestala vidět smysl v komunikaci s ním anebo ho přímo ignorovala. Tehdejší interní analýzy posluchačských dopisů jsou ovšem velmi formální a téměř přehlížejí kritické hlasy, a to i v tak vypjatých momentech, jako byly masové politické protesty na konci osmdesátých let. V závěrečném hodnocení autor shrnuje, že dopisy posluchačů rozhlasu z dochovaných materiálů neposkytují celistvý obraz o názorech veřejnosti v minulém režimu, ale spíše zaostřený pohled na určitá témata. V dlouhodobé perspektivě ovšem tyto ohlasy měnící se nálady ve společnosti ilustrují, i když někdy jen nepřímo a zašifrovaně.
6
Content available remote

"Dílna" Charty 77

67%
Suk S.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2023
|
vol. 30
|
issue 2
385-413
EN
The subject of the article is the hitherto unexplored process of the creation and publication of the Charter 77 documents - documents that fundamentally presented the opinions and analyses of this most important dissident initiative in Czechoslovakia between 1977 and 1989. They covered the state of human and civil rights in the country, various other social and political issues, and the situation of dissent itself. The author refers to this process as a "workshop", which he understands figuratively as a thinking and creative environment in which ideas, proposals and suggestions are born and implemented. In order to analyse the functioning of the Chartist "workshop", he chooses six documents with different content, for the creation of which we have diverse historical sources. Using the examples of the basic document "Declaration of Charter 77" of 1 January 1977, the "Communication of Charter 77" (on the conclusions of the internal discussion on the further work of the Charter from September of the same year), and the position of the spokespersons of Charter 77 (on the discussions on the mission and activities of the Charter from October 1978), the author shows how appropriate ways of further activity were sought within this community and how the written "workshop" rules were enforced. Using a document on the situation of the Roma in Czechoslovakia from December 1978, a so-called "economic" document from May 1979 (known as "Theses on Consumption"), and an analysis of the state of Czechoslovak official historiograpghy from May 1984 (known as "The Right to History"), the author illustrates the Chartists' problems in adhering to the agreed "workshop" rules, their ability to overcome these problems, and the fact that they "produced" Charter documents in two ways. In the first case, the interested parties created an informal group to work on a topic, then incorporated - selectively - the received comments, and then submitted the text (by themselves or through intermediaries) to the speakers for their signature on behalf of the entire Chartist community. In the second case, the Charter spokespersons "produced" the document by signing their own text or a text they had received without consulting anyone. This was precisely the case with the document "The Right to History" (Právo na dějiny), which provoked widespread controversy among Czechoslovak dissenters.
7
Content available remote

Od odpovědnosti ke kontrole: cenzura za rané normalizace (září 1968 - srpen 1969)

67%
Andreas P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 3-4
439-476
EN
The Czech Office for Press and Information subsequently abandoned the policy of representatives and replaced it by a follow-on supervision model combined with a targeted personnel policy; the very last documents referring to the system of representatives date back to 1971.
CS
Tématem přítomné studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace. V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové. Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil. Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání. Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého úřadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách. Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.
8
Content available remote

Neklid před bouří: členská základna Komunistické strany Československa na sklonku normalizace

67%
Pažout J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 3-4
477-524
EN
The study maps out changes in the membership base of the Communist Party of Czechoslovakia and changes in moods, opinions and attitudes of party members at the end of the 1980s, i.e. at the time when the crisis of the normalization regime was increasing. To this end, the author makes use of, in particular, information reports prepared by the party apparatus on the basis of letters and complaints of party members and other citizens addressed to Communist Party leaders, other internal documents of the party, and period public opinion polls. He systematically identifies and examines each of the problematic areas which were regularly reflected in these documents: dropping interest in the membership in the Communist Party, manifestations of disobedience among party members, violations of party standards, and corruption; criticism of slow implementation of reforms, or, on the other hand, of too fast-advancing and far-reaching democratization; dissatisfaction with information presented by the media, alleged ideological defensive, and yielding to “opposition elements”; concerns about the future of socialism and a potential return of capitalism, also in connection with developments in the Soviet Union, Poland, and Hungary; national resentments, particularly in relation to the Hungarian minority in southern Slovakia and the government’s plans to establish German military cemeteries in the territory of Czechoslovakia; historical resentments, especially as regarded a partial reevaluation of the period of the first Czechoslovak Republic and the foundation period of the Communist regime; and, last but not least, various, mostly verbal anti-Communist incidents reflected in the letters and complaints. The author states that the empirical data on the development of the membership base of the Communist Party of Czechoslovakia and opinions of party members presented in the study does not confirm a conclusion to the effect that the policy of the Communist Party leadership enjoyed support of an overwhelming majority of party members, which was what party reports and excerpts from the letters mentioned above might suggest. He also examines the reasons why supporters of conservative and dogmatic opinions prevailed over “liberal” party members among the critical voices. In his opinion, the growing dissatisfaction among party members made a significant contribution to the helplessness of leaders of the Communist Party of Czechoslovakia in dealing with accumulating problems of the country, which became fully manifest after November 17, 1989.
CS
Předkládaná studie mapuje změny ve složení členské základny Komunistické strany Československa a v náladách, názorech a postojích straníků na konci osmdesátých let minulého století, tedy v době, kdy narůstala krize normalizačního režimu. Autor k tomu využívá především informační zprávy, které na základě dopisů a stížností členů KSČ i dalších občanů adresovaných komunistickému vedení sestavoval pro toto vedení stranický aparát, další vnitrostranické informační materiály a dobové výzkumy veřejného mínění. Systematicky identifikuje a probírá jednotlivé problematické oblasti, které byly v těchto písemnostech pravidelně reflektovány: klesající zájem o členství ve straně, projevy neposlušnosti ve stranických řadách, porušování stranických norem a korupce; kritika pomalého zavádění reforem, či naopak příliš rychlé a dalekosáhlé demokratizace; nespokojenost s informováním médií, údajnou ideologickou defenzivou a ustupováním „opozičním živlům“; obavy o osud socialismu a z návratu kapitalismu, také v souvislosti s vývojem v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku; nacionální resentimenty, zejména ve vztahu k maďarské menšině na jižním Slovensku a k záměrům vlády zřídit na československém území německá válečná pohřebiště; historické resentimenty, zvláště s ohledem na částečné přehodnocování éry první Československé republiky a zakladatelského období komunistického režimu; a konečně různé, většinou verbální protikomunistické incidenty, které v dopisech a stížnostech rezonovaly. Autor konstatuje, že prezentovaná empirická data o vývoji členstva KSČ a jeho smýšlení nepotvrzují závěr, že by se politika komunistického vedení těšila podpoře naprosté většiny straníků, jak o tom stále ujišťovala stranická hlášení z regionů i svodky ze zmíněných dopisů. Zamýšlí se přitom také nad důvody, proč mezi kritickými hlasy zřejmě převažovali zastánci konzervativních či dogmatických pozic nad stranickými „liberály“. Tato rostoucí nespokojenost v členské základně podle něj významně přispěla k bezradnosti vedení KSČ při řešení hromadících se problémů země, která se naplno projevila po 17. listopadu 1989.
9
Content available remote

Existoval chartistický environmentalismus?: Charta 77 a reflexe životního prostředí

59%
Andělová K.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2023
|
vol. 30
|
issue 2
351-384
EN
a2_An exception was represented by the dissident and later Minister of Environment Ivan Dejmal (1946–2008), who attempted to combine "small ecology" with the Charter 77 critique of modern rationality and to formulate a positionm of philosophically grounded political ecology within Czechoslovak dissident movement.
10
Content available remote

The myth of defending the homeland: combat preparation in conscripts’ reflections of compulsory military service (1968-2004)

59%
Hlaváček J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2021
|
vol. 28
|
issue 3
725-747
EN
The article focuses on conscripts' reflections of compulsory military service in the Czechoslovak and Czech army in 1968-2004, as experienced by different generations. I pay attention mainly to the narrative representation of certain aspects ofThe article focuses on conscripts' reflections of compulsory military service in the Czechoslovak and Czech army in 1968-2004, as experienced by different generations. I pay attention mainly to the narrative representation of certain aspects of the meaning of compulsory military service, namely the conscripts' preparedness for the defence of their country and actual deployment in combat. This is done through an analysis and interpretation of oral history interviews. On a practical level, I explore reflections of military exercises, the relation of contemporary witnesses to weapons and their potential use, evaluation of combat vehicles and effectiveness of combat alerts. In a theoretical perspective, the article is based on the cultural model of military history with an emphasis on confronting the discourse based on experience with the official model of compulsory military service, taking into account collectively shared ideas about the army. In general, what predominates in the recollections of actors is a rather negative image of the army as a more or less useless "total institution", which, up until the 1990s - undoubtedly mainly as a result of the August 1968 occupation - de facto had no social prestige. Due to an ambivalent experience with the duality of the disciplinary order, many contemporaries gradually concluded that the essence of "real" military service was not military training (the official order), but the individual way of coping with violent repression and with the violation of human dignity by more "senior" soldiers against "junior" ones.
CS
Studie se zaměřuje na aktérskou reflexi povinné vojenské služby v československé a české armádě v letech 1968 až 2004 v generační perspektivě. Hlavní pozornost je věnována narativní reprezentaci dílčího významového aspektu základní vojenské služby v podobě přípravy branců na obranu vlasti, respektive na skutečné nasazení v boji, a to prostřednictvím analýzy a interpretace orálněhistorických rozhovorů s bývalými vojáky základní služby. Funkční rovinu sleduje autor ve formě reflexe vojenských cvičení, vztahu pamětníků ke zbraním a jejich možnému použití, hodnocení bojové techniky a účinnosti bojových poplachů. Z teoretického hlediska text vychází z kulturálního modelu vojenských dějin, s důrazem na konfrontaci zkušenostního diskurzu s oficiálním modelem povinné vojenské služby a s přihlédnutím ke kolektivně sdíleným představám společnosti o armádě. Obecně lze konstatovat, že z perspektivy aktérů převažuje spíše negativní obraz armády jako víceméně zbytečné totální instituce, která až do devadesátých let minulého století – nepochybně zejména v důsledku srpnové okupace v roce 1968 – de facto neměla žádnou společenskou prestiž. V důsledku ambivalentní zkušenosti s dualitou disciplinačního řádu většina pamětníků postupně došla k přesvědčení, že podstatou „skutečné“ vojny není vojenský výcvik (jak se snažil proklamovat oficiální řád), ale především individuální způsob vypořádání s útlakem a ponižováním lidské důstojnosti z pozice „starších“ vojáků vůči „mladším“.
11
Content available remote

"Vážený soudruhu prezidente": stížnosti československých občanů adresované prezidentovi republiky v letech 1970-1989

51%
Vilímek T.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 1
43-89
EN
The study focuses on the hitherto neglected issue of complaints that citizens of the Czechoslovak Socialist Republic made to their President and his Office between 1970 and 1989. The author describes the activities of the Complaints Department of the Presidential Office and how the complainants' agenda evolved both quantitatively and qualitatively during the period of normalization. He presents the social, ethnic, regional and gender profile of the authors of the complaints, their motivation, common themes and the typical linguistic means the writers used. Using archival sources, he then analyses the five most numerous and important problem areas of the registered complaints, which concerned: housing and housing policy, social security, labour relations, travel abroad, education and study. He uses specific cases to illustrate the flow of communication between the complainants, the President's Office and other bodies that commented on the issues. Additionally, he highlights the chronic social problems that were mirrored in the complaints and which the authorities of the normalization era regime failed to address effectively. Between 1970 and 1989, more than 323,000 complainants, mostly pensioners and workers, wrote to Presidents Ludvík Svoboda (1895–1979, in office 1968–1975) and Gustáv Husák (1913–1991, in office 1975–1989) asking for help in matters relating to poor housing conditions and their futile wait for an apartment, low wages or pension assessments, difficulties with an employer, discrimination in permitting travel abroad and resettlement, or the non-admission of children to secondary or higher education. Most of the writers asserted their personal interest and commented on the societal issues only if it was related to it or they could benefit from them. The President's Office paid close attention to citizen complaints and in many cases its intervention did indeed help to bring about a redress. In the author's view, it certainly made sense to write to the President in this regard, even though many requests went unheeded and, in particular, complaints with political overtones remained unanswered.
CS
Studie se věnuje doposud opomíjené problematice stížností, které občané Československé socialistické republiky adresovali svému prezidentovi a Kanceláři prezidenta republiky v letech 1970 až 1989. Autor seznamuje s náplní činnosti oddělení stížností prezidentské kanceláře a s tím, jak se tato agenda v období normalizace kvantitativně i kvalitativně vyvíjela, přibližuje sociální, národnostní, regionální a genderovou skladbu pisatelů stížností, jejich motivaci, obvyklá témata a typické jazykové prostředky stížností. S využitím archivních pramenů pak analyzuje nejpočetnější a nejdůležitější problémové okruhy evidovaných podání, které se týkaly bydlení a bytové politiky, sociálního zabezpečení, pracovněprávních vztahů, cestování do zahraničí, školství a studia. Na řadě konkrétních případů ilustruje průběh komunikace mezi stěžovateli, prezidentskou kanceláří a dalšími orgány, které se k jednotlivým záležitostem vyjadřovaly, a poukazuje na chronické společenské problémy, jež se ve stížnostech zrcadlily a které úřady normalizačního režimu nedokázaly efektivně řešit. Ve sledovaném období napsaly prezidentům Ludvíku Svobodovi (1895–1979, ve funkci 1968–1975) a Gustávu Husákovi (1913–1991, ve funkci 1975–1989) více než 323 tisíce stěžovatelů, nejčastěji důchodců a dělníků, kteří žádali o pomoc například kvůli špatným bytovým poměrům a marnému čekání na přidělení bytu, nízké mzdě či vyměřenému důchodu, potížím s pracovním uplatněním či zaměstnavatelem, diskriminaci při povolování cest do zahraničí a vystěhování nebo kvůli nepřijetí dětí ke studiu na střední či vysoké škole. Většina pisatelů přitom prosazovala svůj osobní zájem a k celospolečenské situaci se vyjadřovala pouze tehdy, pokud to s ním nějak souviselo nebo jim to mohlo prospět. Prezidentská kancelář věnovala stížnostem občanů velkou pozornost a v mnoha případech její intervence skutečně pomohla zjednat nápravu. V tomto ohledu mělo podle autora rozhodně smysl psát prezidentovi, byť mnohé prosby zůstaly nevyslyšeny a zejména stížnosti s politickým podtextem i bez odpovědi.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.