Search results

1

L’usage visionnaire de l’hypotypose dans les tragédies de Nicolas Caussin

100%

Chikawa T.

Acta Universitatis Lodziensis. Folia Litteraria Romanica

|

2016

|

issue 11

133-145

EN

The article aims at examining the specific use of the hypotyposis in the five latin tragedies of Nicolas Caussin, a French Jesuit priest of the 17th century. As a professor of rhetoric, he wrote a treaty of rhetoric, Eloquentiae sacrae et humanae parallela, in which are emphasized various techniques of description such as hypotyposis, following the principle of the Society of Jesus whose educational activities relied upon persuasive images. In the tragedies of Caussin, the hypotyposis is privileged to such an extent that it is used to describe not only what will happen later on the stage but also what happens in the spiritual world. The hypotyposis therefore plays an educational role which consists in imagining what lies beyond the visible. And it is the christianized vision of the “theater of the world” that provides the base for this visionary use of hypotyposis: the drama represents in a symbolic way the blindness of humans who are not aware that God observes them.

FR

Il s’agira ici d’examiner la spécificité de l’hypotypose mise en œuvre dans les cinq tragédies latines de Nicolas Caussin, jésuite français du XVIIe siècle. Professeur de rhétorique, il rédigea un traité de rhétorique initulé Eloquentiae sacrae et humanae parallela, dans lequel il accorde une place importante aux techniques visuelles telles que l’hypotypose, selon le principe de la Compagnie de Jésus dont les activités d’enseignement faisaient appel à la puissance persuasive des images. Ainsi dans les tragédies de Caussin, l’hypotypose est privilégiée à tel point qu’elle sert à décrire ce qui se passera plus tard sur la scène, voire ce qui se produit dans le monde spirituel. L’hypotypose joue donc un rôle éducatif qui consiste à faire imaginer aux élèves l’au-delà de ce qui se donne à voir. Et c’est la vision christianisée du « théâtre du monde » qui fonde cet usage visionnaire de l’hypotypose : le théâtre représente de façon symbolique l’aveuglement des hommes qui ignorent être observés par Dieu.

2

Křesťanští Terentiové v českých zemích. Antické inspirace ve třech bohemikálních hrách o Tobiášovi

100%

Jacková M.

Česká literatura (Czech Literature)

|

2019

|

vol. 67

|

issue 6

827-848

EN

This study is meant to be a first step towards a reflection of the concept of “humanist drama”, which has hitherto been missing in Czech theatre studies — “humanist” is a term applied to practically all dramas written during the humanist period, i.e. approximately from the mid-16th century to the Battle of the White Mountain. The author of this study bases herself on a definition by J. Parente, who considers any drama to be humanist if its structure and language are based on the Renaissance concept of Graeco-Roman theatre. Hence her study attempts to show the extent to which it is possible in Bohemical biblical plays from the pre-1620 period to detect antique inspiration, or to be more precise, the extent to which this inspiration is particularly reflected in its structure and secondary elements. It is with this intention that she compares three Bohemical biblical plays that share the theme of the Old Testament Book of Tobit: two in Latin (Tobaeus written by Jan Aquila of Plaveč in 1569 and Tobias Junior written by Jesuit Georgio Dingenauer in 1616) and one in Czech (Komedie o Tobiášovi written by Pavel Kyrmezer in 1581). These plays share not only the subject, but also the comic genre; the reason for this selection is primarily the predominance of comedy among Bohemical dramas of this period and the presumption that the dramatic output of the latter half of the 16th century is influenced more by Roman comediographs than Senecan tragedies. The author comes to the conclusion that out of all the dramas that she analyses the closest to antique models is Aquila’s comedy, although even here the inspiration of Roman comedy is very slight in comparison with other contemporary authors. Kyrmezer’s play is a typical representative of vernacular dramas: on the one hand it reveals the classical education of its author with stage notes in Latin, division into five acts and the existence of a prologue, but then the contents of the secondary elements and the structure of the plot make this drama quite contemporary. Georgius Dingenauer handles the secondary elements and the structure of the play in a completely different way to the two previous authors. His drama anticipates the transformation that Jesuit school dramas undergo by the early 18th century: with the secondary elements turning into scenes that are sung with the aim of elevating the plot from particular events to a universal level using allegorical figures.

CS

Studie má být prvním krokem k reflexi pojmu "humanistické drama", která v české teatrologii dosud chybí – jako "humanistická" jsou označována prakticky všechna dramata napsaná v období humanismu, tj. zhruba od poloviny 16. století do bitvy na Bílé Hoře. Autorka studie vychází z definice J. Parenteho, který za humanistické považuje takové drama, jehož struktura a jazyk jsou založeny na renesančním pojetí řeckého a římského divadla (pozn. pro překladatele - tady lze použít originál: " plays […] whose structure and language were based on the Renaissance concept of Graeco-Roman theater"). Ve své studii se proto snaží ukázat, do jaké míry lze v bohemikálních biblických hrách z předbělohorského období sledovat antické inspirace, přesněji řečeno do jaké míry se tato inspirace odráží zejména v jejich stavbě a vedlejších částech. S tímto záměrem srovnává tři bohemikální biblické hry, jejichž společným námětem je starozákonní kniha Tobiáš: dvě latinské (Tobaeus od Jana Aquily z Plavče z r. 1569 a Tobias Junior jezuity Georgia Dingenauera z r. 1616) a jednu českou (Komedie o Tobiášovi Pavla Kyrmezera z r. 1581). Zvolené hry kromě námětu spojuje i žánr komedie; důvodem pro tento výběr je především převaha komedií mezi bohemikálními biblickými dramaty tohoto období i předpoklad, že na dramatické tvorbě 2. poloviny 16. století se více projevuje vliv římských komediografů než Senecových tragédií. Autorka dochází k závěru, že z rozebíraných dramat má k antickým vzorům nejblíže Aquilova komedie, ačkoli i v ní je inspirace římskou komedií ve srovnání s jinými soudobými autory velmi malá. Kyrmezerova hra je typickým zástupcem vernakulárních dramat: na jednu stranu prozrazuje klasické vzdělání svého autora latinskými scénickými poznámkami, rozdělením do pěti dějství a existencí prologu, obsahem vedlejších částí i stavbou děje však jde o drama zcela soudobé. Naprosto jinak než oba předchozí autoři s vedlejšími částmi i stavbou hry zachází Georgius Dingenauer. Jeho drama předjímá proměnu, kterou do začátku 18. století projdou jezuitské školské hry: z vedlejších částí se stanou scény zpívané, jejichž účelem bude prostřednictvím alegorických postav pozvednout děj od konkrétní události do obecné roviny.

3

Umoralniająca rola rodzimego dramatu jezuickiego w epoce nowożytnej na przykładzie wybranych sztuk z jezuickiej sceny szkolnej

88%

Sprutta J.

Studia Bobolanum

|

2019

|

vol. 30

|

issue 4

69-87

EN

The primary role of the Jesuit drama performed in Jesuit Colleges in Modern Poland was religious and moral. This is how characterised it the famous polish comedy writer and Jesuit, Franciszek Bohomolec. The article aims to show the moralising role of the Jesuit drama in which always virtue wins and sin is always condemned. Morality is aboundingly rewarded, and the biggest reward is salvation. The Jesuit school theatre was a specific kind of pulpit from which the moral message was handed over to the audience. Morality was supposed to characterise human existence, and the message of the Jesuit drama was aimed to foster this idea.

PL

Jezuicki rodzimy dramat szkolny pełnił zwłaszcza rolę religijno-umoralniającą. Na taką jego funkcję wskazywał np. wybitny polski komediopisarz − jezuita Franciszek Bohomolec. Artykuł ukazuje rolę umoralniającą tego nowożytnego dramatu. Zwycięża w nim zawsze cnota i potępiany jest grzech. Moralność jest sowicie nagradzana, a najwspanialszą nagrodę stanowi zbawienie. Umoralniają czyn i mowa. Zatem szkolny teatr jezuicki był specyficzną „kazalnicą z przekazem moralnym”, docierającym do widza za pośrednictwem wizji triumfu dobra i klęski zła oraz niebiańskiego szczęścia u bohatera − wzorca moralnego, i piekielnej udręki doświadczanej przez antywzorzec. Moralność miała cechować ludzką egzystencję, do czego zresztą zmierzał przekaz jezuickiej sceny szkolnej.

Refine search results

1 Acta Universitatis Lodziensis. Folia Litteraria Romanica

1 Studia Bobolanum

1 Česká literatura (Czech Literature)

1 Chikawa T.

1 Jacková M.

1 Sprutta J.

2 2019

1 2016

L’usage visionnaire de l’hypotypose dans les tragédies de Nicolas Caussin

Křesťanští Terentiové v českých zemích. Antické inspirace ve třech bohemikálních hrách o Tobiášovi

Umoralniająca rola rodzimego dramatu jezuickiego w epoce nowożytnej na przykładzie wybranych sztuk z jezuickiej sceny szkolnej