Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 7

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  Prague Spring 1968
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
EN
Strikes were not the object of the legal system in socialist Czechoslovakia. In the system of ideology there was no place for them. Nevertheless strikes occurred, unofficially. During the so called Prague Spring substantial changes were taking place which limited the power of the Communist Party and supported the introduction of democratic principles. Trade unions up to that time controlled by the Communist Party began to enforce such changes. Their newly elected representatives were able to assure soon that without strikes and threads of strikes it was impossible to realize important reforms and to be protected against the pressure of entrepreneurial management and state authorities. They wanted to achieve the legalisation of the right to strike. The discussions about this topic were relatively far-reaching. A law concerning strikes was ready for publication, in principle, but the change of the situation after the occupation of Czechoslovakia in August 1968 and the following enforcement of the Communist Party did not allow the adoption of any rights to strike.
EN
On 21 June 1968, an unofficial meeting of the foreign ministers of Czechoslovakia and Austria, Jiří S Hájek and Kurt Waldheim, took place as a kind of culmination of endeavours at normalising diplomatic and political relations between the two countries. Mutual relations in the second half of the 1960s were still complicated by a number of problems. Above all, these involved the former country’s belonging to the Soviet Eastern Bloc while the latter country was neutral, but in fact a pro-Western state. Also a problem were unsolved property rights problems, most of which had arisen from nationalisation policies in Czechoslovakia in 1945 and also from the displacement of some Czech Germans to Austria. Austria said that any intensification in political and economic relations with Czechoslovakia was conditional upon solving its property claims. The sum they claimed for, however, was far in excess of the sum that Czechoslovakia was willing to give Austria. As such, the meeting of both foreign ministers, the minutes of which are printed in the material in full according to the archived original (including due comments), was thus an expression of the endeavours at achieving an agreement to deal with problems in mutual relations. Its conclusion, however, was soon delayed by the invasion of Warsaw Pact soldiers in Czechoslovakia in August 1968 and subsequent Normalisation.
EN
The article is based on a presentation delivered at the conference The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective, which took place in Prague in June 2018. The authoress examines commemorations of the Prague Spring in 1968, monitoring the filling of the public space of the Czech Republic by memorials, statues, memorial plaques and other artefacts reminiscent of events in 1968 and 1969. She deals with their initiation, dedications, symbolical contents, and social reflections. The ninety of so memorial places created between 1989 and 2019 to commemorate events and personalities of the Prague Spring represent a significant segment of the gradually built memory of Communism. It is the second most frequently remembered period in the internal chronology connected with the Communist rule in Czechoslovakia, which in terms of the number of commemorative artefacts is surpassed only by the 1950s. The authoress presents a basic list of topics which the memorial places are reminiscent of (Prague Spring personalities, victims of the military intervention in August 1968 and the suppression of riots in August 1969, self-immolation of Jan Palach and other “live torches”, restoration of memorials of Tomáš Garrigue Masaryk and planting of “Trees of the Republic”), comparing some of them with similar commemorations in the Slovak Republic. She also pays attention to manifestations of anti-Russian sentiments and the politicization of the past, which accompany commemorative activities related to the Soviet intervention as the central topic of the Prague Spring memory.
CS
Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „Pražské jaro 50 let poté: Velké krize komunistických režimů ve střední Evropě v transnacionální perspektivě“ (The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective), která se konala v Praze v červnu 2018. Autorka se věnuje komemoraci pražského jara 1968 a sleduje zaplňování veřejného prostoru v České republice pomníky, sochami, pamětními deskami a dalšími artefakty, které připomínají události let 1968 a 1969. Zabývá se jejich iniciací, dedikacemi, symbolickými obsahy a společenskou reflexí. Devět desítek pamětních míst, která zde v letech 1989 až 2019 vznikla, aby připomínala události a osobnosti pražského jara, představuje významnou součást postupně vytvářené paměti na komunismus. Jde o druhé nejčastěji připomínané období ve vnitřní chronologii spojené s panováním komunistického režimu v Československu, které co do četnosti pamětních artefaktů násobně převyšují pouze pamětní místa odkazující k padesátým letům. Autorka předkládá základní přehled témat, jež jsou pamětními místy připomínána (osobnosti pražského jara, oběti vojenské intervence v srpnu 1968 a potlačení demonstrací v srpnu 1969, sebeupálení Jana Palacha a další „živé pochodně“, obnovování pomníků Tomáše Garrigua Masaryka a vysazování stromů republiky), a některá porovnává s obdobnou komemorací ve Slovenské republice. Věnuje se také projevům revokování protiruských nálad a aktualizaci a politizaci minulosti, které provázejí komemorační aktivity spojené se sovětskou intervencí jako ústředním tématem paměti pražského jara.
EN
a2_In his final assessment, the author concludes that the listeners' letters in the form in which they survived do not provide a complete picture of public opinion in the previous regime, but rather a focused view of certain topics. In the long term, however, the letters do illustrate the changing mood of society, although rather indirectly and in cryptic terms.
CS
Studie se souhrnně zaobírá agendou dopisů, které Československému rozhlasu zasílali jeho posluchači v době komunistického režimu. Autor nejprve charakterizuje tento typ pramene a konstatuje, že jeho výpovědní hodnota je devalvována tím, že dopisy se nedochovaly a byly reprodukovány jen ve vybraných ukázkách, většinou pak o nich referovaly – s různou mírou spolehlivosti – přehledové zprávy za určité období. V celém čtyřicetiletém období autor z hlediska tématu rozlišuje a přibližuje čtyři etapy. Od února 1948 zhruba do poloviny padesátých let převládala v rozhlasovém vysílání propagandistická rétorika a v jejím duchu se většinou nesly i zaznamenané posluchačské dopisy, přestože nechyběly ani velmi kritické reakce. Poté lze do druhé poloviny šedesátých let sledovat liberalizační tendence, pestřejší programovou nabídku a otevírání společensky naléhavých témat, na což reagovaly i došlé dopisy. V krátkém, ale výjimečném období pražského jara 1968 i prvních dnech po srpnové okupaci sehrál rozhlas spolu s dalšími médii prvořadou roli a těšil se velké podpoře posluchačů, kteří poté do začátku sedmdesátých let s klesající intenzitou dávali ve svých ohlasech najevo nesouhlas s potlačováním reforem i státní suverenity. V období normalizace až do listopadu 1989 se rozhlas obratnějším způsobem vrátil k dřívější úloze „hlásné trouby“ režimu a zdá se, že velká část společnosti přestala vidět smysl v komunikaci s ním anebo ho přímo ignorovala. Tehdejší interní analýzy posluchačských dopisů jsou ovšem velmi formální a téměř přehlížejí kritické hlasy, a to i v tak vypjatých momentech, jako byly masové politické protesty na konci osmdesátých let. V závěrečném hodnocení autor shrnuje, že dopisy posluchačů rozhlasu z dochovaných materiálů neposkytují celistvý obraz o názorech veřejnosti v minulém režimu, ale spíše zaostřený pohled na určitá témata. V dlouhodobé perspektivě ovšem tyto ohlasy měnící se nálady ve společnosti ilustrují, i když někdy jen nepřímo a zašifrovaně.
EN
The Czech Office for Press and Information subsequently abandoned the policy of representatives and replaced it by a follow-on supervision model combined with a targeted personnel policy; the very last documents referring to the system of representatives date back to 1971.
CS
Tématem přítomné studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace. V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové. Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil. Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání. Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého úřadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách. Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.
EN
There was a specific consensus existing between enterprise-level cells of the Communist Party of Czechoslovakia and the workers’ councils, with the latter respecting political views of the party organs and the former, on the other hand, accepting professional competencies of the councils. The best example on which the hybrid practice could be followed was a new phenomenon of public auditions for managerial positions. The author shows how the initially economic project of the enterprise councils was increasingly transforming itself into a movement with political ambitions since the August 1968 occupation. The informal centre of these activities was Škoda Plzeň, which organized a nationwide congress of self-governing bodies in January 1969. After the fall of the reform-oriented leadership of the Communist Party of Czechoslovakia in April 1969, the workers’ councils were becoming increasingly dependent on the leeway vis-á-vis superiors, which company-level party organizations created for them. The latter were effectively resisting political purges for a few months; in this respect, they were making use, in particulars, of worries of the central apparatus of mass protests before the anniversary of the occupation in August 1969. However, after the forced resignation of company-level reformists in the autumn of 1969, the self-governing bodies lost all political support and dissolved themselves.
CS
Naprostá většina zvolených se rekrutovala z řad technické inteligence mužského pohlaví a středního věku. Tato nová socialistická inteligence se postavila de facto do čela dělnického hnutí. Mezi radami pracujících a podnikovými organizacemi Komunistické strany Československa fungoval specifický konsenzus, ve kterém rady respektovaly politická stanoviska stranických orgánů a ty naopak přijímaly odborné kompetence rad. Nejlépe bylo možno tuto hybridní praxi sledovat na novém fenoménu veřejných konkurzů do manažerských funkcí. Autor ukazuje, jak se po okupaci v srpnu 1968 původně ekonomický projekt podnikových rad stále více transformoval do podoby hnutí s politickými reformními ambicemi. Neformálním centrem těchto aktivit se stal podnik Škoda Plzeň, který v lednu 1969 uspořádal celostátní sjezd samospráv. Rady pracujících se po pádu reformního vedení KSČ v dubnu 1969 stávaly stále více závislé na prostoru, který jim vůči nadřízeným instancím vytvářely stranické organizace podnikové úrovně. Ty se samy několik měsíců účinně bránily před politickými čistkami, přičemž využívaly zejména obav centrálního aparátu z masových protestů před výročím okupace v srpnu 1969. Po nuceném odchodu reformních funkcionářů na podnikové úrovni na podzim 1969 však již samosprávy ztratily veškeré politické zázemí a samy se rozpustily.
EN
Petro Shelest (1908–1997), the First Secretary of the Communist Party of the Ukrainian Soviet Socialist Republic and a member of the Politburo of the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union, was one of the strongest advocates of an armed invasion of Czechoslovakia among Soviet leaders in 1968. The Soviet leadership tasked him to maintain contacts with the so-called healthy forces in the Communist Party of Czechoslovakia; in the beginning of August, Secretary of the Central Committee of the Communist Party of Czechoslovakia Vasil Biľak (1917–2014) secretly handed over to him the notorious “letter of invitation” in public lavatories in Bratislava. The author asks a fundamental question whether it is possible to identify a specific Ukrainian factor which stepped into the Prague Spring process and contributed to its tragic end. He attempts to capture Shelest’s position in the decision-making process and describe information that Shelest was working with. To this end, he has made use of reports of the Committee for State Security (Komitet gosudarstvennoi bezopasnosti – KGB) of the Ukrainian Soviet Socialist Republic on developments in Czechoslovakia and reactions thereto among Ukrainian citizens produced in the spring and summer of 1968, which were being sent to Shelest and other Ukrainian leaders. These documents have lately been made available in Ukrainian archives and partly published on the website of the Institute for the Study of Totalitarian Regimes. Their analysis brings the author to a conclusion that they were offering a considerably distorted picture of the situation. Instead of relevant information and analyses, they only present various clichés, ideological rhetoric, inaccuracies, or downright nonsenses. Their source were often members of the Czechoslovak State Security who were often motivated by worries about their own careers and existence and were acting on their own. The uncritical acceptance of the documents contributed to a situation in which in the leader of the Ukrainian Communists and other Soviet representatives were creating unrealistic pictures of the events taking place in Czechoslovakia, believing that anti-socialist forces were winning, anti-Soviet propaganda was prevailing, and Western intelligence agencies were strengthening their position in Czesholovakia, and that there was a threat that the events that had taken place in Hungary in 1956 would repeat themselves again. As indicated by his published diary entries and other documents, Petro Shelest was using these allegations both in discussions inside his own party and during negotiations with Czechoslovak politicians. Just like in the case of the leaders of Polish and East German Communists, Władysław Gomułka and Walter Ulbricht, respectively, the principal reason why Shelest was promoting a solution of the Czechoslovak crisis by force was, in the author’s opinion, his fear of “contagion” of his own society by events taking place in Czechoslovakia which the Ukraine shared a border with.
CS
První tajemník Komunistické strany Ukrajinské sovětské socialistické republiky a člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Petro Šelest (1908–1997) patřil mezi sovětskými představiteli k největším zastáncům ozbrojené intervence do Československa v roce 1968. Sovětským vedením byl pověřen udržováním kontaktů s takzvanými zdravými silami v Komunistické straně Československa a tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917–2014) mu tajně počátkem srpna na veřejných záchodcích v Bratislavě předal neslavně známý „zvací dopis“. Autor si klade základní otázku, zdali se dá identifikovat specifický ukrajinský faktor, který vstoupil do procesu pražského jara a přispěl k jeho tragickému vyústění. Snaží se postihnout Šelestovu pozici v rozhodovacím procesu a popsat, s jakými informacemi Šelest pracoval. Využívá k tomu zprávy Výboru státní bezpečnosti (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti – KGB) Ukrajinské SSR z jara a léta 1968 o vývoji v Československu a reakcích ukrajinských občanů na něj, které byly zasílány Šelestovi a dalším členům ukrajinského vedení. Tyto dokumenty byly v posledních letech zpřístupněny v ukrajinských archivech a zčásti zveřejněny na internetových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich rozborem autor dopívá k závěru, že nabízely značně zkreslený obraz tehdejší situace. Namísto relevantních informací a analýz se v nich hromadila různá klišé, ideologické floskule, nepřesnosti i vyložené nesmysly. Jako jejich zdroj často sloužili příslušníci československé Státní bezpečnosti, kteří byli mnohdy motivováni obavami o vlastní kariéru i existenci a jednali na vlastní pěst. Nekritické přebírání těchto materiálů přispívalo k tomu, že si vůdce ukrajinských komunistů i další sovětští představitelé vytvářeli nereálné představy o situaci v Československu a nabývali dojmu, že zde vítězí antikomunistické síly, vládne protisovětská propaganda, posilují západní zpravodajské služby a hrozí opakování událostí z Maďarska v roce 1956. Jak ukazují jeho publikované deníkové záznamy i další dokumenty, Petro Šelest využíval těchto tvrzení při diskusích uvnitř vlastní strany i při jednáních s československými politiky. Podobně jako v případě vůdců polských a východoněmeckých komunistů Władysława Gomułky či Waltera Ulbrichta byl podle autora hlavním důvodem k tomu, aby Šelest prosazoval silové řešení československé krize, jeho strach z „nákazy“ vlastní společnosti vývojem v Československu, s nímž měla Ukrajina společnou hranici.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.