Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: Vatikán

Sort By:

Limit search:

Federalistický papež? Pius XII. a počátky evropského integračního projektu v letech 1939–1958

100%

Žák P.

Dvacáté století - The Twentieth Century

2013

vol. 5

issue 2

27-54

The study treats the viewpoints of Pope Pius XII on the European integration process. His attitudes towards those events were highly relevant as he was heading the Roman Catholic Church at the time when two totalitarian ideologies — Nazism and Communism — clashed, and afterwards, at the outbreak of the Cold War. Primarily, the author of the study analyses what the main goals of the Pope were during the World War II as to the unification of the old continent, as well as what his stand on particular emerging organizations was — be it the European Coal and Steel Community (which Pius XII had already foreseen two years before its coming into existence), the European Defense Community, the role of the Vatican during the Hague Congress of 1949, or his promoting the proposal for a united strategy in foreign policies of the European countries. Although this fact may not be so well-known, Pius XII managed to create a unique attitude of the Papal See towards European integration, which has until today determined the stand of the Vatican on the question of the integration project to a considerable degree, stating that it ought to be even pursued in case it were economically unfavourable.

Studie pojednává o postojích papeže Pia XII. vůči evropskému integračnímu procesu. Stanoviska papeže k těmto událostem byla o to významnější, že stál v čele římskokatolické církve v době střetu dvou totalitních ideologií — nacismu a komunismu — a posléze začínající studené války. Autor primárně analyzuje, jaké byly hlavní cíle papeže během druhé světové války, pokud šlo o budoucí sjednocení starého kontinentu, a o jeho vztah ke konkrétním organizacím — Evropskému společenství uhlí a oceli (jež Pius XII. dokonce prorocky předestřel dva roky před jeho vznikem), Evropskému obrannému společenství, o roli Vatikánu během Haagského kongresu v roce 1949 či o jeho podporu návrhu na jednotnou zahraniční politiku evropských zemí. Pius XII., ač je toto téma prakticky neznámé, vytvořil jedinečný přístup Svatého stolce k evropské integraci, který dodnes do velké míry determinuje postoj Vatikánu k integračnímu projektu, v němž by se podle jeho slov mělo pokračovat i v případě ekonomické nevýhodnosti.

Nástup italského fašismu po první světové válce

100%

Šmíd M.

Dvacáté století - The Twentieth Century

2017

vol. 9

issue 1

18-31

The study deals with the advance of Italian fascism between 1919 and 1922. It follows its emergence in March 1919 in Milan, North Italy, the preconditions for its rise, important figures of the movement, national congresses, and program manifestos until the “March on Rome”, when B. Mussolini became Prime Minister of the Italian government in the autumn of 1922. It presents the fascist movement as a diverse platform that, with its pragmatic approach, responded to immediate social events, absorbing them into its program. The study analyses the personality of B. Mussolini, particularly his socialist and journalistic past, which he was able to skilfully utilize for the mobilization of masses after 1919. It points to the wider context of political situation in post-war Italy that contributed to the growth of the fascist movement (G. D’Annunzio, the squadrists etc.). The study thus presents fascism as a phenomenon of post-war Italy, which, despite being on the side of the victorious countries in WWI, found itself in a very complicated situation, such as the financial exhaustion of the country, frequent strikes of workers in industrial North-Italian cities, agricultural hardship, difficult integration of former soldiers into everyday life, growing violence and political radicalism, and the growing political and economic differences between the North and the South. It therefore shows that the advance of fascism was at the same time caused by the retreat of democratic elites from the positions that they should have fiercely protected against the aggressive authoritarian movement.

Studie se zabývá nástupem italského fašismu v letech 1919–1922. Sleduje jeho vznik v březnu 1919 v severoitalském Miláně, předpoklady jeho vzniku, významné osobnosti hnutí, národní kongresy i programové manifesty, až do tzv. pochodu na Řím, kdy se stal na podzim 1922 B. Mussolini předsedou italské vlády. Prezentuje fašistické hnutí jako pestrou názorovou platformu, která svým pragmatickým přístupem reagovala na bezprostřední společenské dění a aktuálně je do svého programu vstřebávala. Analyzuje osobnost B. Mussoliniho, zejména jeho socialistickou a novinářskou minulost, jíž dokázal vůdce fašismu obratně využít k mobilizaci mas po roce 1919. Poukazuje na širší kontext, který přispíval k vzestupu fašistického hnutí (G. D’Annunzio, squadristi atd.), jejž zasazuje do politických poměrů poválečné Itálie. Studie tak prezentuje fašismus jako fenomén poválečné Itálie, která se, ač na straně vítězných států v první světové válce, ocitla ve značně složitých poměrech, jako byly finanční vyčerpání země, časté stávky dělníků v továrnách v průmyslových severoitalských městech, zemědělské těžkosti, obtížná integrace někdejších vojáků do každodenního života, růst ná- silí a politického radikalizmu obecně i prohlubující se politické a hospodářské rozpory mezi severem a jihem. Plně tak ukazuje, že nástup fašismu byl současně ústupem demokratických elit z míst, která měly urputně proti agresivnímu autoritativnímu hnutí bránit.

Refine search results

2 Dvacáté století - The Twentieth Century

1 Šmíd M.

1 Žák P.

1 2017

1 2013

Search results

Federalistický papež? Pius XII. a počátky evropského integračního projektu v letech 1939–1958

Nástup italského fašismu po první světové válce