Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: lute music

Sort By:

Limit search:

The work of Karl Kohaut in the context of central european collections

100%

Franková J.

Hudební věda (Musicology)

2019

vol. 56

issue 2

122-164

Karl Kohaut is mainly known as one of the last lutenists and composers for this instrument, which was losing its past glory during the second half of the 18th century. A detail study of his career shows his close relation as musician and civil servant to the imperial family and to count and later prince Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg, with whom he sojourned in Paris in 1750 to 1753. New discoveries of his musical career permit to reevaluate also his muscial output, which ranges from large vocal and instrumental works to chamber and solo instrumental pieces, including today best known lute concertos and chamber music with lute obligato. The most numerous and widespread Kohaut’s works are nevertheless his chamber and orchestral works for strings à 3 and à 4, including divertimentos, sonatas, partitas and sinfonias. Investigating the dissemination of Karl Kohaut’s musical output during his lifetime with a closer view into main collections permits not only to precise his career but also to evaluate his notoriety. The survey of collections going from church and monastic collections to different aristocratic libraries shows the geographical scope of the dissemination of Kohaut’s works as well as it allows to discover principal ways of diffusion. The role of Viennese ateliers of copyists seems to be predominant for the dissemination of Kohaut’s instrumental music. The Breitkopf’s publishing house in Leipzig, generaly considered as one of the most important diffuser of manuscript copies in Central Europe, was only little involved in the dissemination of Kohaut’s works. Only his concertato and chamber lute works were diffused by Breitkopf’s copyists and apparently with only limited coverage. Such situation is probably due also to the high virtuosity of Kohaut’s lute works and to progressive disappearing of lute at that time. The survey of Karl Kohaut’s musical output and its dissemination during his lifetime, as an insight to the ways of diffusion of works of Central-European musicians in 18th century, shows also the notoriety of Kohaut as composer, that merits to be rediscovered as well today.

Karl Kohaut je znám zejména jako jeden z posledních loutnistů a skladatelů pro tento nástroj, který ve druhé polovině 18. století postupně mizel z výsluní. Podrobné studium jeho kariéry ukazuje, že měl jako hudebník a civilní zaměstnanec úzké vazby k císařské rodině a k hraběti a později knížeti Václavu Antonínu z Kounic-Rietbergu, s nímž pobýval v letech 1750–1753 v Paříži. Nové objevy vážící se k jeho kariéře umožňují přehodnotit také jeho hudební tvorbu, jejíž rozsah sahá od velkých vokálně-instrumentálních děl až ke komorním a sólovým instrumentálním kusům, včetně jeho dnes nejznámějších koncertů pro loutnu a komorních děl s obligátní loutnou. Kohautovy nejčetnější a také nejrozšířenější byly však komorní a orchestrální skladby pro smyčce (à 3, à 4), jež zahrnují divertimenta, sonáty, partity a sinfonie. Průzkum šíření děl Karla Kohauta za jeho života spolu s bližším vhledem do hlavních sbírek umožňuje nejen zpřesnit informace o jeho kariéře, ale také zhodnotit jeho věhlas. Přehled sbírek, jež zahrnuje chrámové a klášterní sbírky i různé šlechtické knihovny ukazuje na místní rozsah šíření Kohautových děl a také umožňuje zjistit hlavní způsoby diseminace. Jako stěžejní pro instrumentální hudbu se zde ukazuje role vídeňských kopistických dílen. Naproti tomu Breitkopfovo nakladatelství v Lipsku, které je obecně považováno za jednoho z hlavních šiřitelů opisů hudebnin ve střední Evropě, mělo jen omezený podíl na šíření Kohautovy tvorby. Téměř pouze koncertantní a komorní skladby s obligátní loutnou byly šířeny Breitkopfovými kopisty, a to zřejmě s jen omezeným dosahem. Tuto situaci mohla však zapříčinit i velká interpretační náročnost Kohautových loutnových děl, stejně jako postupný odklon od tohoto nástroje v dané době. Přehled hudební tvorby Karla Kohauta a jejího dobového šíření, odkrývající způsoby šíření repertoáru středoevropských hudebníků v polovině 18. století, ukazuje také na jeho věhlas coby skladatele, který si zaslouží i novodobý zájem.

From the collection of the Polish musicologist Aleksander Poliński: On the provenance of two lute tablature manuscripts held in the Bibliothèque nationale in Paris

100%

Joachimiak G.

Muzyka

2019

vol. 64

issue 3

18-33

Artykuł dotyczy prywatnej kolekcji źródeł muzycznych Aleksandra Polińskiego, autora książki Dzieje muzyki polskiej w zarysie (Lwów 1907). Poliński wymienia w niej dużą liczbę źródeł, które w większości znajdowały się w jego posiadaniu. Pośród tych materiałów wyraźnie przeważały muzyczne polonica. W październiku 1944 r. w Warszawie kolekcja spłonęła, przez co obecnie nie ma już dostępu do tych zbiorów. Istnieją natomiast wyjątki w postaci odpisów, a na szczególną uwagę zasługują źródła, które w wyniku różnych splotów wydarzeń ocalały. Należy do nich rękopis tabulatury lutniowej przechowywany obecnie w Bibliotece Narodowej w Paryżu w dziale zbiorów specjalnych pod sygnaturą Rès. Vmc. ms. 61. Zawiera charakterystyczny stempel, który stał się podstawą wskazania przynależności do zbiorów Polińskiego. W tej samej bibliotece zachowany jest również inny rękopis tabulatury lutniowej, przechowywany pod sygnaturą Rès. Vma. ms. 1213, określany potocznie w literaturze przedmiotu jako „Weiss. à Rome” (dotyczy on pobytu jednego z najsłynniejszych lutnistów doby baroku S.L. Weissa, który dzięki polskiemu królewiczowi Aleksandrowi Sobieskiemu wyjechał ze Śląska i w l. 1710–14 przebywał w „rzymskiej Arkadii” wdowy po królu Janie III Sobieskim, Marii Kazimiery Sobieskiej). Autor artykułu wskazuje argumenty przemawiające za tym, że jest to drugi zachowany rękopis tabulatury lutniowej pochodzący również z dawnej kolekcji Polińskiego, czego w historiografii muzycznej dotychczas zupełnie nie brano pod uwagę.

The presented research results concerning the music collection of Professor Aleksander Poliński (the author of a book Dzieje muzyki polskiej w zarysie [An outline history of Polish music], Lviv 1907), specifically lute tablature manuscripts from the seventeenth and eighteenth centuries (Paris, Bibliothéque Nationale: Rès. Vmc. ms. 61 and Rès. Vma. ms. 1213), provide information that enables us not only to learn of their complicated history but also to indicate another source from this collection. Inscriptions written in Polish confirm that we are dealing with manuscripts which previously belonged to this collection. The materials and information revealing what sources he had at his disposal when preparing, for example, his monography on Polish music are still very valuable.

Refine search results

1 Hudební věda (Musicology)

1 Muzyka

1 Franková J.

1 Joachimiak G.

2 2019

Search results

The work of Karl Kohaut in the context of central european collections

From the collection of the Polish musicologist Aleksander Poliński: On the provenance of two lute tablature manuscripts held in the Bibliothèque nationale in Paris