Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 4

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  rétorika
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Hobbes o smíchu

100%
Glombíček P.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2024
|
vol. 72
|
issue 1
35-53
EN
The author of the study argues against the majority view that believes Thomas Hobbes was a classic advocate of the best known theory of laughter, in which laughter is an expression of superiority. Through an explication of all three passages in which Hobbes systematically discusses laughter, the author rebuts the idea that Hobbs was concerned with a comprehensive theory of laughter in the sense of stating its necessary and sufficient conditions. For Hobbes, the treatise on laughter was originally just a means for better understanding of the mental state of glory, which played a fundamental role mostly in his early theory of motivation, and thus was central for his entire philosophy. In Hobbes’ late philosophy, however, it was losing its significance, so that the short treatise on laughter, which in later writings only briefly reiterates the original exposition, ultimately in De homine lingers only as an inorganic relic. The text also points out the strongly rhetorical character of Hobbes’ explication, which is far more likely to warn against excessive laughter as a symptom of a fallen form of so called glory than it would be to actually and factually analyze the essence of laughter itself.
CS
Autor v této studii polemizuje s většinovým pojetím Thomase Hobbese jako klasického zastánce základní teorie smíchu, v níž je smích výrazem nadřazenosti. Výkladem všech tří pasáží, kde Hobbes soustavně pojednává o smíchu, vyvrací především představu, že mu šlo o ucelenou teorii smíchu ve smyslu postižení jeho nutných a postačujících podmínek. Pojednání o smíchu bylo pro Hobbese původně jen prostředkem k lepšímu porozumění duševnímu hnutí blaha (glory), které hrálo zásadní roli především v jeho rané teorii motivace, a tím bylo klíčové pro celou jeho filosofii. V Hobbesově pozdní filosofii ale ztrácelo význam, takže krátké pojednání o smíchu, jež v pozdějších spisech pouze stručně opakuje původní výklad, nakonec v De homine zůstává jen neorganickým reliktem. Text také poukazuje na silně rétorický charakter Hobbesova výkladu, který daleko spíše varuje před přílišným smíchem jako symptomem upadlé formy duševního blaha, než že by skutečně věcně rozebíral podstatu smíchu samého.
2
Publication available in full text mode
Content available

Lom zlomu

80%
Ébert Zeminová C.
Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)
|
2016
|
vol. 54
67-74
EN
This paper deals with the oxymoron — a rhetoric device which connects two words with contradictory or even opposite meanings. In modern French literature, the oxymoron is the most favorite procédé of Maurice Blanchot in whose works it expresses some paradoxes, not only of aesthetical, but also of ontological nature. We suggest that the omnipresent oxymoronic structures determine Blanchot’s conception of the human subject, the language and the writing. This trope is first approached through a triple prism: 1) a psychoanalytical one, where we relate the oxymoron to Freud’s article “The Antithetical Meaning of Primal Words” (1910) for interpreting the oxymoron as one of the archaic principles of the unconsciousness. 2) In a philosophical perspective, the oxymoron can be viewed, in proximity with the Kojève’s anthropological reading of Hegel’s dialectic, as a pattern of the ontological structure of the Dasein defined by the coexistence of the being and the nothingness. 3) Finally, we adopt the point a view of the paraconsistent, non-Aristotelian (post-Aristotelian) logic, which permits us to show the ramification of this figure throughout all textual levels of Blanchot’s fictional and theoretical works. The conclusion points out the analogy between the dialectic of the language and that of the human.
3
Publication available in full text mode
Content available

Mezi skrytým a konvenčním. Kenneth Burke a teorie symbolu

80%
Švantner M., Abrahamyan M.
Slovo a smysl - Word & Sense
|
2022
|
vol. 19
|
issue 40
103-124
EN
This article discusses Kenneth Burke’s theory of the symbol, which considers the use of the sign as a specifically human activity associated with the formation of meaning. In Burke’s view, the symbol is a meaning-making device that can influence human action and thoughts, and therefore represents the key to understanding the nature of human communication. In this article, Burke’s ideas are compared to other sign-symbol theories — namely, the semiotics of Umberto Eco and Juri Lotman, Charles Sanders Peirce’s semeiotics, as well as Ernst Cassirer’s philosophy of symbolic forms —, with analysis on the way each of these theorists defines the nature of the symbol and its conventional acceptation, principle of identification, and the characteristics of the symbolisation process itself.
4
Content available remote

Ústní jednání a slavní rétoři v historii Nejvyššího soudu USA

71%
Dostál M.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2018
|
vol. 157
|
issue 12
1049-1058
EN
In the introcution, the author starts with description of the noble house of the Supreme Court and oral arguments here at the present time. The Court holds oral argument in about 80-90 cases each year and it is the only step in the process visible to the public and opportunity for the Justices to ask questions directly of the attorneys. Also, the argument procedure provides an opportunity for Justices to sense the position held by the other Justices. Before 1849, oral arguments were unrestricted and continued for days an ddrew a large crowd. The core of the article is dedicated to the great rhetors in the 19th century, headed with Daniel Webster, one of the highly regarded courtroom lawyers of the era and the leading constitutional scholar of his generation, with great influence on the legendary Marshall Court. in 1816, Webster passionately argued in favor of his alma mater, Dartmouth College v. Woodward. The NEw Hampshire legislature had passed new laws converting Dartmouth into a state institution. The Supreme Court of the United States ruled in favor of Webster and Dartmouth College. At the turn of the 21st century, we see a revival of rhetorical study, especially in American system of jury trial and procedure, with significant role of lawyers as great orators. The renewed importance of language (linguistic turn) and persuasion in the mediated environment, with the focus on the wide variations of lawyer's rhetoric and its consequences in the 20th century play a significant role in the increasing interest in rhetorics.
CS
V úvodu se autor věnuje popisu monumentální budovy Nejvyššího soudu a problematice ústního jednání před tímto soudem v současnosti. Soud nařizuje ústní jednání v 80-90 případech ročně a jde o jedinou viditelnou možnost procesu pro veřejnost a zároveň příležitost pro soudce klást otázky přímo advokátům. Argumentační procedura zároveň umožňuje soudcům zjišťovat sílu názorů na projednávaný případ, zastávanou ostatními soudci. Před rokem 1849 bylo ústní jednání neomezené; trvalo několik dní a přitahovalo značné zástupy zájemců. Jádro článku je věnováno velkým řečníkům 19. století, vedených Danielem Websterem, jedním z nejvíce oceňovaných advokátů této éry a vůdčím ústavním expertem své generace s velkým vlivem na legendární Marshallův soud. Roku 1816 Webster vášnivě argumentoval na podporu své alma mater, případu Dartmouth College v. Woodward. Legislativa státu New Hampshire přijala zákon, který změnil Dartmouthskou kolej na státní instituci. Nejvyšší soud Spojených států rozhodl ve prospěch Webstera a Dartmouthské koleje. Na přelomu 21. století dochází ke znovuobnovení rétorických studií, zvláště v americkém systému porotního soudnictví a procesu s klíčovou rolí právníků jako velkých řečníků. Důvodem je ve 20. století znovuobjevená důležitost jazyka (obrat k jazyku) a přesvědčování v medializovaném světě, se zaměřením na široké variace právnické rétoriky a její důsledky.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.